Jak Zlobílek vyhnal Fňukálka, Frfňálka a Hádálka

Zase jedna pohádka zcela bez podtextu, pro nejmenší děti: Zajíček Zlobílek neměl už několik dní vůbec dobrou náladu. Nic se mu nelíbilo, všechno ho otravovalo a v puse měl chuť, jakoby kousl do citronu. Bloumal po bytě, nudil se, nevěděl, co se sebou, chvílemi pobrekával a fňukal. „Je ti něco?“ ptala se maminka. Zajíček jen zavrtěl ušima a pokrčil rameny: „Já nevím, co mi je, fňuk, fňuk“.

Maminka mu každou chvíli sahala na čelo, jestli není nemocný. Ale Zlobílek neměl teplotu ani kašel, dokonce ani rýmu. Byl zdravý jako ryba. Jen

ho přepadla lehká dětská nemoc zvaná „fňukavka“.

„Možná by ses měl jít proběhnout ven,“ navrhla maminka, „třeba se ti nálada zlepší“ a tak vyrazili na hřiště. Ale nepřešlo to. Naopak, Zlobílek fňukal, že ho bolí nohy, svědí na zádech, že má žízeň, potřebuje něco jíst, tlačí ho bota…

Vrátili se tedy s maminkou raději domů a zrovna, když chtěl zajíček fňukat, že je to ke dveřím moc schodů, objevili se před nimi tři podivní mužíčci. Byli to mrňaví vousatí chlapíci, podobní si navzájem jak vejce vejci. „Kdo to je?“ zeptal se zajíček zvědavým hlasem. „Já nevím,“ odpověděla překvapeně maminka.

„My jsme tři bratři,“ odpověděl první fňukavým hlasem. Druhý řekl hlasem frfňavým:„Přišli jsme se podívat na toho ubohého zajíčka, kterému už není pomoci, protože má fňukavou nemoc, achich ouvej. Hned jak se ufňuká, odtáhneme si ho k nám a budeme ho oplakávat.“ „Co to blábolíte,“ rozzlobil se třetí hádavě “říkám vám, že tenhle zas půjde vyléčit a z kořisti nebude nic!“  „Ale nepůjde, achich“ zafňukal první. „Tak, tak, to je jeho konec…“ frfňal druhý. „Houbelec víte,“ hádal se třetí.

Zlobílek s maminkou vešli rychle do dveří, ale Fňukálek, Frfňálek a Hádálek se nenápadně protáhli kolem jejich nohou a šup už byli uvnitř. Hádali se, strkali a fňukali.

„Mami, ať jdou ti mužíci pryč,“ prosil zajíček „bolí mě z nich hlava!“ Fňukálek to uslyšel a hned lamentoval: „Vždyť vám to říkám, už je s ním amen, bolením hlavy to vždycky začíná!“ Frfňálek pokyvoval: „Tak, tak… takových případů už jsme viděli, ještě trošku zafňuká a bude náš!“ Hádálek kroutil hlavou a pokřikoval: „Vy jste dvě ufňukaná trdla! Nevíte vůbec nic! Tenhle nám zase upláchne.“ A zase se pustili do hádky.

„Necháte toho!!“ křikl na ně Zlobílek. „Vždyť mně dohromady nic není!“ Tři malí mužíci na něj upřeli překvapené oči. „Není?“ zeptal se Fňukálek. „Jakpak by to bylo možné, vždyť už tři dny frfňáš a fňukáš! To jsou jasné příznaky vážné frfňací choroby.“ Zlobílek řekl: „Ale mně vážně nic není, jen jsem byl protiva protivná ufňukaná a zlobil jsem tím maminku. Ale teď když vás tady slyším fňukat a vidím, jak je to hrozně otravné, nechám toho a hned. Koukejte, už se směju.“ A usmál se krásně na maminku i malé chlapíky s vousy.

Ti se otřásli hrůzou a Hádálek se vzpamatoval první a hned se zamračil: „ Fuj, dobrá nálada… Fuj, úsměvy… Vždyť sem vám říkal, že je to simulant a není mu nic. Zase přijdeme domů s prázdnou a nedostaneme pochvalu.“ „Achich ouvej, to je život“ zafňukali Fňukálek a Frfňálek a společně s Hádálkem mašírovali ke dveřím.  „Příště si na fňukání nehraj! Fňukání není žádná legrace!“ obořil se na něj ještě Hádálek.

„Už se to nestane,“ sliboval pokorně Zajíček a pořád se usmíval, aby si to mužíci náhodou nerozmysleli. „Snad najdeme jiné ufňukané dítě, které si budeme moct odvést,“ doufali tři chlapíci a vydali se hledat dál. Zajíčkovi se docela ulevilo, když za nimi zapadly dveře a kdykoliv se mu chtělo fňukat jen tak, raději si to dobře rozmyslel.

Pohádka je z připravované knížky: Zajíček Zlobílek, hluchý drak, natahovací Mařenka a jiné příběhy

Tato ukázka je z první části určené pro nejmenší děti od dvou let.

kresba: Radek Mikuláš

další ukázky:

http://boehmova.blog.idnes.cz/c/137784/O-princezne-ktera-se-mohla-vysvobodit-jen-sama.html

http://boehmova.blog.idnes.cz/c/129125/Jak-si-Zlobilek-nechtel-strihat-nehty.html