Jak si Zlobílek nechtěl stříhat nehty

Tohle je úplně obyčejná, jednoduchá pohádka pro nejmenší děti, nic víc za tím prosím nehledejte. Pokud máte náladu na pohádku, vítejte.

Jednou takhle v podvečer honila maminka Zlobílka po bytě, aby mu ostříhala nehty. Se stříháním nehtů byl u nich doma vždycky problém. Zajíček se bránil, utíkal, ječel a schovával se pod stolem a chudák maminka ho nemohla dohonit. Ten večer jí ale došla trpělivost a řekla: „Zajíčku, já se s tebou zlobit nebudu. Když si nechceš nehty stříhat, tak si je nech dlouhé, ale uvidíš, že to dobře nedopadne.“ Zajíček se jen smál a myslel si, že vyhrál. Nehty si vůbec stříhat nenechal.

Nejprve měl na rukou menší drápky, pak nehty povyrostly ještě víc, až tak, že se za nimi usazovala špína, která nešla ani kartáčkem vydrbat. Maminka to sledovala s nevolí, ale nehodlala se se Zlobílkem dohadovat a nechala to být. Však on na to brzy přijde sám.

Za dva týdny měl zajíček drápy jako velká zuřivá kočka (černý panter), kroutily se mu podél pacek a všude se zachytávaly. Příjemné to nebylo a Zlobílek trochu tušil, že všechno není, jak má být, ale ustoupit a poprosit maminku, aby mu nehty ostříhala, to nedokázal.

Jedno odpoledne, když už měl Zlobílek drápy skoro až na zem, se s kamarády zajíčky vydal do lesa, kde hráli na honěnou a na schovávanou. Byla to velká legrace, zajíčci při běhu mávali radostně ušima a užívali si poslední zbytky letního slunce.

Zlobílek se chtěl dobře před ostatními schovat a tak zaběhl hlouběji do lesa a pak se to stalo. Jeho dlouhé nestříhané nehty se zachytily do velkého hnědého pařezu, který tam otráveně seděl. Pařez nehty popadl a pevně je držel. Zajíček vykřikl bolestí a snažil se vyprostit a utíkat. Nešlo to. Dlouhatánské nehty se zaryly hluboko do dřeva a Zlobílek zůstal uvězněný. Plakal a naříkal, ale byl už daleko v lese moc daleko a nikdo ho neslyšel.

Kamarádi mezitím dohráli hry, chvilku ještě zajíčka hledali a volali na něj. Když se ale neozýval, mysleli, že už asi sám vyrazil domů a protože se začínalo stmívat, raději se také rozutekli za svými rodiči.

Maminka zatím doma Zlobílka vyhlížela a když se setmělo pořádně, začala o něj mít strach. Tušila, že se něco přihodilo. Vzala si s sebou i tašku, kde měla základní ošetřovací potřeby, kdyby byl Zlobílek někde zraněný a vyrazila ho hledat. Nejprve obešla domečky kamarádů zajíčků, ale nikdo o Zlobílkovi nevěděl. Vyrazila tedy k lesu.

Na cestu si svítila malou baterkou a statečně překračovala větve a šišky, co se jí pletly pod nohama. Šla a šla, hlouběji a hlouběji do lesa a volala Zlobílkovo jméno. Po chvíli uslyšela zajíčkův pláč. Vyrazila tím směrem a za chvíli už viděla, jak Zajíčkovy nehty drží velký hnědý pařez. Honem přiskočila a z tašky vytáhla nůžky. Zajíček vůbec neprotestoval, ani když mu všechny nehty do jednoho ostříhala úplně nakrátko – vždyť ho tím z pařezu vysvobodila a zachránila. „Maminko, já jsem se tak bál a tolik to bolelo,“ vzlykal Zlobílek. Maminka ho objala a byla ráda, že zajíčka našla v pořádku.

Od té doby si Zlobílek délku nehtů pečlivě sledoval a jen mu trochu povyrostly, sám se hlásil o stříhání. A maminka měla radost, že to takhle dobře dopadlo.

z připravované knížky pohádek

Zajíček Zlobílek, hluchý drak, natahovací Mařenka a jiné příběhy