Jak nás chtěla zabít vichřice a skoro se jí to povedlo

Unikly jsme smrti o vlásek. Zní to nadneseně a pateticky, ale nepřeháním ani o písmenko. Takový pěkný horký den na chalupě v Jižních Čechách, kousek od Votic. Dcera Anička (budou ji dva roky) běhala nadšeně nahá po zahradě, koupala se v bazénu, opodál se opalovala moje velice energická 86 letá babička a na obloze nebyl ani mrak.  

Den poté a scítání škod. Jako zázrakem se nic zásadního nerozbilo, jen úklid a orezání klád a vetví zabere more casu

Babička pečlivě sleduje počasí a už tři dny strašila velkou bouřkou. Nevěnovala jsem tomu pozornost, protože babička hrozí bouřkou neustále a s jistou dětskou radostí ji očekává.  

Večeři jsme  si naservírovaly v altánu, což je polootevřený zastřešený přistřešek s krbem, zahradním nábytkem, jednou stěnou a dřevěnými sloupy. Stojí mezi chalupou, které říkáme spodní, kterou obývá babička, a mezi chalupou horní, kde sídlíme my s Aničkou.  Vzdálenost mezi altánem a chalupou spodní je cca 10 metrů. Do horní chalupy je to metrů cca 30.  Byl hezký večer. V dálce se povaloval mrak a lehce zahřmělo. Líně jsem se zvedla a uklidila deky a slunečník a shrábla nepříliš pečlivě zbytky oblečení a pár novin. Měla jsem na stole v Altánu notebook, na kterém běželo DVD Pane pojďte si hrát, které Anna při jídle sledovala. Když jsme dojedly, nechala jsem notebook v altánu a odešla do spodní chalupy, kde je kuchyň, připravit Aničce mlíko. Opět trochu zahřmělo. Babička ještě stačila uklidit svoje deky a opalovací krém.  

Chtěla jsem se právě rozloučit s babičkou a vyrazit s Annou nahoru, kde jí uložím a pak celý večer budu pracovat (pro blog:), když zazvonil telefon. Volala moje máma z Prahy a říkala mi, že tam je šílená bouřka a prý se úplně setmělo. Povídaly jsme si asi deset minut, venku mezitím začalo lehce pršet. Řekla jsem, že raději vyrazím do horního domu uložit Annu. Položila jsem sluchátko, popřála babičce dobrou noc, vzala do ruky mlíko a za ruku Annu a vykročily jsme k altánu pro počítač. Trochu se zvedl vítr.  

Sotva jsme překonaly těch 10 metrů, začalo něco příšerného. Chtěla jsem se přiblížit k počítači, ale vítr mě srazil ke zdi, průhledem z altánu jsem viděla, jak se úplně setmělo a cosi se dělo se stromy. Slyšela jsem příšerné zvuky. Vypadalo to, že se za chvíli přímo přede mnou objeví King Kong, který si k nám klestí cestu. Stromy lítaly jako malé třísky. Instiktivně jsem popadla Annu.

Je konec světa, problesklo mi hlavou při pohledu před sebe. Větrná spirála začala lámat stromy a obrovské větve. Několik kusů proletělo přímo kolem nás, přesně tam, kudy jsme před 15 vteřinami tak pomalu šly. Všechno se odehrávalo strašlivou rychlostí a my byly uprostřed.

V hlavě jsem našla jen poučku, co dělat při zemětřesení a tak jsem si honem stoupla tam, kde to nejvíc připomínalo něco, co by se dalo nazvat futrem – tedy do nejpevnější části altánu. Větve létaly všude kolem nás. Několik jich letělo přímo na nás, ale zasekly se o dřevěnou část altánu. Láhev s mlékem mi upadla na zem. Anna plakala. Silně a nejspíš i bolestivě jsem jí tiskla, vítr mi ji chtěl odtrhnout pryč. Vzduchem létaly židle a kusy stromů. Všechno se lámalo. Nemohla jsem udělat ani krok. Byly jsme uvězněné mezi dvěma domy v altánu a nemohly nikam. Notebook stále statečně seděl na stole.  

Po 10 minutách toho utrpení se mi zdálo, že by se dalo přeběhnout zpátky do spodního domu. Doufala jsem, že nás nesrazí letící větev a zběsilou rychlostí jsem vyrazila. Povedlo se. V okně, kterým se u nás (specialita této chalupy) vchází dovnitř domu, stála babička a ztuhle zírala na plastový stůl, který právě asi uletěl nejdelší trasu v dějinách plastových stolů. Vítr ho nadzvedl vysoko do vzduchu, přeskočil s ním vzhůru tři kamené schody a trs metr vysokých právě kvetoucích pivoňek, kterých se ani nedotkl, a přistál přímo před oknem.  Vlezly jsme dovnitř. Byly jsme zachráněné.

Byla jsem v šoku, chtělo se mi zvracet. Třásla jsem se, ale kvůli Anně jsem se snažila ovládnout. “Anna bála. Tlomy lítaly, tam enku, ” ukázala rukou na tu zkázu a překvapila mě svou duchapřítomností. Neplakala, byla spíš ztuhlá. Vítr polevil, v hrůze jsem absolvovala cestu pro počítač a mlíko. Obojí přežilo. Všude trčely pahýly stromů a celá zahrada byla poseta větvemi a kládami. Každá z nich by stačila na to, aby nás pohřbila.  

“Moje růže!” volala babička a snažila se vytáhnout obrovskou větev zaraženou obří silou do záhonu.  Anny nočník na venkovní použití uletěl 50 metrů do kruhu, rozdělil se na dvě části a nešťastně ležel v té spoušti. Včerejší noc už jsme do horního domu nešly a zůstaly spát u babičky. Když Anna usnula, konečně jsem se rozbrečela. Babička nám nalila pálenku. Přežily jsme, tak na zdraví! 

Tak takhle vypadá Vichřice s velkým V na vlastní kůži :)

článek převzal server babinet.cz