Jak jsme jeli do porodnice

Celých devět měsíců mě strašily představy, jak se těhotná, v bolestech, dobývám do porodnice a nemám nic s sebou. Neuměla jsem si představit, jak vydržím cestu autem přes centrum do Motola, která – pokud se trefíme do dopravní špičky – mohla trvat i hodiny. Měřili jsme proto s partnerem různé alternativní trasy a vymýšleli plány, jak cestu zkrátit. Jak to tak v životě bývá, nakonec bylo všechno úplně jinak.

Kdy se to narodi?

Můj doktor a kamarád Michal v jedné osobě sice na začátku června zavelel, že je čas sbalit tašky, protože to může být každým dnem, ale ještě měsíc a týden se nic nedělo. Byla jsem obrovská, kotníky jako zvony a nemohla jsem se ve vedrech skoro hýbat, takže moje jediná denní aktivita byla sejít po schodech a odvalit se na zahradu, kde jsem si nahá ve stínu četla a děsila tak zahradníka a zvědavé nakukovače přes plot. I když jsem ležela ve stínu, namazaná krémy, měla jsem za tu dobu čekání určitě nejopálenější břicho v porodnici. Každé odpoledne, když se členové mé rodiny vraceli z práce domů, viděli, že velryba je JEŠTĚ POŘÁD TADY. „Tak už to vyndej,“ vtipkovalo se.

Na začátku července, kdy se to už skoro nedalo vydržet, vyzkoušeli jsme všechny osvědčené recepty na vyvolání kontrakcí (trochu kecám, okna a schody jsem nemyla) a pořád nic nic nic, jsme se s doktorem dohodli, že pokud se do týdne nic nezmění, porod vyvoláme. Na návštěvě v Praze byla tehdy i moje sestra, která žije v USA, a lehce nervózně poklepávala prsty o stůl. Samozřejmě chtěla dítě před odjezdem vidět. Byl čtvrtek, letenka koupena na pondělí a u mě stále nic. Vysvětlila jsem Michalovi situaci a on pokýval hlavou, že už je stejně čas, protože jsem byla skoro ve 43. týdnu. Dohodli jsme se tedy na sobotu 8.7. v 8.00.

Byla to nádhera. V klidu jsem si zabalila a do nemocnice jsme si jeli skoro jako pro "zboží" do supermarketu. Upozorňuju, že neumím a nikdy nebudu umět úsporně balit, takže jsem s sebou měla snad úplně všechno – od nafukovacího kruhu, přes tisíce krémů, až po příruční ventilátor. Zbytek bylo jídlo pro zdravotní personál, protože u nás v rodině se traduje, že lékaře a sestry není špatné si naklonit trochou rozmazlování. Sestra na příjmu, když viděla tu horu tašek, se nás zeptala, zda se stěhujeme natrvalo. Trochu ji rozveselilo, když zjistila, že jedna velká taška je plná lahůdek, včetně vyhlášeného domácího chleba mojí maminky. Ten mimochodem zmizel z talíře během hodiny a Radek z něj nestihl sníst ani krajíc.

Doktor Michal mi dal vyplnit několik formulářů, kde jsem se dočetla, co se mi všechno bude a může dít. Sice jsem předem tušila, že při vyvolávaném porodu nemusí všechno běžet hladce, ale číst to takhle na papíře a podepsat, že jsem s tím vším srozuměna a nebudu pak už protestovat, mi tak nějak reálně připomnělo, že půjde do tuhého.

O porodu se rozepisovat příliš nebudu. Stačí, když řeknu, že začal v 8.00 a z porodního sálu mě odvezli ve 23.15 v noci. Myslela jsem během toho času na milou paní asistentku z předporodního kurzu, která si mě získala svou otevřeností, když pravila: „Nepředstavujte si nějaký úžasný zázrak zrození. Porod je neuvěřitelně bolestivá, odpudivá, krvavá a pro všechny vyčerpávající věc, kdy na konci přijde odměna. Ale celý ten proces si může „užívat“ leda blázen.“ Měla naprostou pravdu.

Sice se traduje, že se bolest se zapomíná, ale já si všechno pamatuju velmi dobře. Také si pamatuju, jak ležím na porodním sále a kolem stoji dva mladí chlapi - Radek (po vzorném absolvování předporodního kurzu pro otce) a Michal (jako lékař) mi předvádějí, jak mám správně dýchat. Na chvíli jsem se nad celou situaci vznesla a podívala se od stropu dolů a přišla mi neskutečně absurdní. Co vy dva tak můžete vědět?! Nicméně musím přiznat, že mi velmi pomohli a byli skvělý team. Radkovi to šlo dokonce tak báječně, že lékaři vtipkovali, že si ho tam nechají jako pomocnou sílu.
Mezitím se narodilo 32 dětí, porodnice a pokoje plné a já pořád nemela hotovo. Někde v poslední fázi mě se všemi hadičkami trčícími z rukou a zad sundali na skákací balón, aby gravitace pomohla. Já si ovšem v tu chvíli sáhla na hlavu a zjistila jsem, že se moje vlasy potem slepily do jakési ohromné stojící cukrové homole, co na hlavě mívá March Simpsonová. Jakoby nestačilo v jaké situaci a poloze se celý den nacházím a teď ještě tohle! Bylo potřeba najít alespoň maličký kousek důstojnosti.

„Hřeben!“ Zavelela jsem. „Bez hřebenu nepokračuju!“ Můj výraz byl zřejmě natolik závažný, že Radek ani zaražený lékařský personál neprotestoval a vrhli se prohrabávat tašky. Teprve, když jsem měla pocit, že je moje hlava v jakž takž přijatelné podobě, abych přivedla na svět dítě, byla se mnou opět řeč.

P.S. A mimochodem, všechno, co jsem si s sebou do porodnice táhla, jsem využila. A to včetně větráku. Venku bylo tehdy několik dní v kuse 35 stupňů, pokoje bez klimatizace, a do toho mého se chodili chladit i lékaři.