Fejeton pro přílohu Léto: Prostě nemusím být vždycky „ónlajn“

Když jsem byla malá, prázdniny jsme trávily většinou s mámou na chalupě v Jižních Čechách. Vesnice na samotě, pár stavení se starousedlíky a kaplička, moc dětí v okolí nebylo. Lezly jsme se sestrou po stromech, trhaly třešně, chodily na houby a na borůvky, koupaly se u rybníka, do kterého na druhé straně sice stékalo hnojivo, ale to jsme tehdy nevěděly.

http://image.shutterstock.com/display_pic_with_logo/72135/72135,

Četly jsme si pohádky, později dobrodružné knížky a hrály karty nebo člověče, nezlob se a taky jsme se dost často nudily a nemohly jsme dočkat pátku, až přijede táta z Prahy, což bylo často jediné opravdové „vzrůšo“ týdne. Chodily jsme ho v pátek odpoledne vyhlížet až k silnici a počítaly projíždějící auta. Dva měsíce bez kamarádů ze škol a školek mi tehdy přišly nekonečné a až zbytečně dlouhatanánské.

Do lesa autem? Neexistovalo

Máma u stolu na zahradě ťukala do psacího stroje, psala články do novin a připravovala si přednášky na další semestr. V jedenáct kluk na mopedu nebo poštovní doručovatelka přivezli noviny a tu a tam i nějaký ten vytoužený pohled, tedy když se zrovna nezapomněli někde jinde, a my pak zklamaně otevíraly schránku každou půlhodinu, jestli jsme je třeba přece jen nepropásly.

Na nákup - do špinavého konzumu, kde vládla vousatá paní s bradavicí na bradě a kde všechno lepilo tak, že když si člověk chtěl koupit máslo, dostal to i s krabicí droždí a lízátkem, protože to od sebe nešlo oddělit - se jezdilo na kole. Když byl potřeba větší nákup, vyrazily jsme autobusem do obchoďáku do blízkých Votic či Mladé Vožice, kde všechno lepilo taky, ale nákup aspoň zabral celé dopoledne a nejlepší bylo to napětí, jestli vůbec stihneme autobus zpět. A co by se stalo, kdyby ne. Jediné rodinné auto měl totiž táta přes týden v Praze a vyzvedávat s nákupem v odlehlém městečku nás rozhodně během týdne nemohl.

Na chalupě nebyl žádný telefon, když si máma potřebovala zavolat, musely jsme ujít 300 metrů, minout krávu, horu hnoje, rozzuřeného psa, husy a hejno slepic a poprosit o telefonát sousedy, kteří byli, jak to tehdy bývalo, v telefonním seznamu zapsáni jako „veřejná telefonní stanice“ pro naši vesnici. Při té příležitosti jsme od nich koupily vajíčka a mléko, my děti jsme ještě pohladily kočku, prolezly dřevník a šouraly se se zabahněnými botami zpět.

Také neexistovalo, že bychom kdy s rodiči jeli do lesa autem. To se smělo jen, když přijel dědeček, který o něco hůř chodil. A i tak to bylo tak nějak proti přírodě.

Za tři hodiny u moře

Dneska jsme všichni - včetně dětí - „ónlajn“ kdekoliv. Nemusíme se nudit, stačí pustit notebook nebo ještě lépe mobil, poslat SMS, připojit se na wi-fihot spot, zahrát si hru, dát zprávu na Facebook či Twitter, kouknout, kam na výlet na Google Earth a tak dále. K lesu jedeme často i autem, protože dcera je malá, fňuká, že ji bolí nohy, a najednou je to docela daleko. (Nerozumím tomu, jestli se les za ta léta nějak vzdálil, nebo co se to přihodilo.)

Dívám se na svoji holčičku, kterou od narození rozmazlujeme a chceme jí dopřát všechno, co jsme my neměli, a přemýšlím, jaké bude mít prázdniny ona. Já k moři poprvé jela s rodiči ve 12 letech starou škodovkou do Splitu, ona už ve čtyřech letech byla třikrát u moře letecky a považuje to za standard, stejně jako zimní dovolenou na horách.

Mně moře stále vyráží dech a nemůžu uvěřit, že nemusíme pro výjezdní doložku a že jsem ještě před třemi hodinami stála na letišti v Praze a teď si ráchám nohy v písku a slaných vlnách třeba někde v Řecku.

Bude si toho moje dcera taky vážit?

Kdy přijde „správný“ čas koupit jí mobil? Zaleze si pak na chalupě do kouta a bude se hihňat u SMS a do lesa budu muset sama? Možnost být na příjmu a „ónlajn“ odkudkoliv je sice krásná, ale i sebezničující. Ne, že bych volala po návratu starých časů, pokrok v technologiích si užívám, ale občas se musím násilím donutit ty čas požírající přístroje vypnout. Okrádají o odpočinek a možná i o trochu té romantické prázdninové nudy s klapáním mámina psacího stroje v pozadí.

Tereza Boehmová

vyšlo v MF DNES, příloze Léto 29.6. 2010, str. D4

Fejetony dalších blogerů a blogerek budou vycházet v tištěné MF DNES celé léto - jste-li bloger/blogerka iDNES.cz a chcete-li také nabídnout fejeton do této rubriky, rozsah je 2800-3500 znaků včetně mezer, přiložte k e-mailu také vaši fotografii v tiskové kvalitě. Pošlete na [e-mail]

nabídka článku musí obsahovat rodné číslo, adresu, číslo účtu, e-mail

zveřejněný článek může bloger s odstupem 1 dne zveřejnit i na svém blogu - opačně nikoli

Další podrobnosti a pravidla najdete zde:

http://info.blog.idnes.cz/c/145233/Napiste-fejeton-pro-prilohu-MF-DNES-Leto.html