Detektor pachů říká: Češi smrdí!

Nakupovala jsem v potravinách a ve frontě na pokladnu se za mě postavil chlapík s lahví piva v ruce. Znáte to určitě taky. Někteří lidé……nevoní.  Ne, to je eufemismus – tenhle člověk příšerně smrděl, vypadal zanedbaně – buď žije na ulici a nebo se několik let dobrovolně nemyl. Zvedal se mi žaludek. Chlap se na mě nepříjemně tlačil, vstupoval do mého osobního prostoru a zdálo se, že se ta špína a smrad vpíjí do mě.

Dámo, smrdíte! Aneb, upřímnost nade vše. http://www.mickhagen.com/blog/mt/2006/04/

Nešlo to zastavit a nedalo se tomu předejít. Slova kolikrát vypadnou z pusy na zem a chvíli se tam válejí. Jako staré odpadky, co někdo zapomněl uklidit. Dívám se na ně, moc se mi nelíbí, ale jsou moje a nejdou vzít zpátky. Soutěž o nejpřátelštější osobu ve městě určitě nevyhraju. Ale zase se mi uleví. 

Řekla jsem: „Můžete si prosím stoupnout trochu dál?“ Doufala jsem, že pochopí a nechá to být. Bohužel následovalo: „A proč?“ Přemýšlela jsem, co na to vlastně pohotově říct a vyšlo ze mě jen: „Protože hrozně smrdíte.“  

Mám poslední dobou návaly nekontrolované upřímnosti. Zřejmě to souvisí s nedostatkem aktivní sociální komunikace s cizími lidmi. 

Pán nechápavě zalapal po dechu a celkem přátelsky pravil:"Pivem?"Asi mu to už někdo dříve řekl, možná když se ještě kdysi myl, tak mu „jen“ prostupoval dech alkohol. Možná ho od sebe tak odháněla manželka... Kdo ví? To už je ale určitě dávno.

Sice mě odvaha pomalu opouštěla a čím déle se na mě díval, tím méně jsem si byla jistá, že jsem zvolila nejlepší postup, ale už nešlo couvnout. “No, já nevím přesně, co to je, ale je to hrozně nepříjemný. Stoupněte si dál!“ Ukončila jsem náš rozhovor a snažila se co nejrychleji zaplatit a odejít. Pán už nic neříkal a třeba - pokud najde nějaký způsob - se i umyje.  

Bezdomovci jsou extrémní případy. Člověku se sice dělá špatně, když jedou tramvají, ale neznám jejich osud, je těžké soudit. Pokud by to jen trochu šlo a drželi by se ode mě dál, pokusila bych se „zamhouřit nos“. 

Ale horší je, že kolem nás chodí tisíce a tisíce jiných smraďochů a smraďošek, kteří mají doma teplou vodu a často i hromadu oblečení. Jen jsou líní a myslí si, že převléknout tričko jednou za týden úplně stačí a že deodorant je výmysl pro metrosexuály a modelky. Zubní nit neviděli ani z letadla a z úst je cítit předvčerejší sekaná. Hrůza.

Tito lidé už smrdí potem a špínou tak dlouho a tak usilovně, že to přestali vnímat. Vesele jezdí MHD a zvedají mokrá podpaží. Často navíc kouří a to pak není nic lepšího než mix usazeného potu s nikotinem. Večer se tričko hodí na topení – však ono se to nějak odpaří. 

Nejhorší to bývalo na přednáškách nebo třeba na festivalu v Karlových Varech, kde se vedle mě v kině tradičně usadil nějaký supersmraďoch, který noci trávil na zemi ve spacáku před hotelem Thermal nebo ve stanovém městečku. Nic proti stanování, ale i v kempech mají sprchu a tričko se dá vyprat. Došlo to tak daleko, že jsem s sebou nosila kapesní voňavku. Když se nikdo nedíval, stříkla jsem pár kapek hnusákům na záda či na rukáv. Abych jejich odér alespoň na chvíli přehlušila.

V noci tajně sním o detektorech namontovaných v kinech, divadlech, posluchárnách a dalších veřejných místech. Žádní smraďoši by se nedostali přes práh. Ale bohužel, jediní „detektoři“ jsme my sami. Musíme smraďochy a smraďošky nekompromisně upozorňovat, že tak nějak jaksi.....nevoní. Máme jich v Česku víc, než je v civilizovaném světě běžné. 

P.S. Nikdy neodmítej žvýkačku – je možné, že se ti druhá osoba snaží něco naznačit... :)