Někdy mě při cestě s dětmi do škol a školek přepadne takový pocit, že den za dnem plyne v podivném rutinním tempu. Jeden den připomíná druhý: budík, zuby, snídaně, kafe, svačina, pití, vypravit děti, klíče, peněženka, schody dolů, schody školka nahoru, bačkůrky, pusa… a tak dál…
A když se o mě začíná pokoušet mírná otrávenost ze stejných denních úkonů, hned si jdu nafackovat.
Ten pocit si totiž nechci dovolit. Už se mi to jednou nevyplatilo. Tehdy byly Vánoce a já ještě neměla děti, prakticky žádné starosti. Cestovala jsem, pracovala na pěkném místě v tehdy ještě prestižních novinách, bydlela jsem sama v krásném bytě a bez větších potíží jsem sebe jako jednočlennou jednotku uživila a nic moc mi nechybělo.
Vracela jsem se večer „od stromečku“ u rodičů, kde se – jak je u nás zvykem - sešla širší rodina včetně prarodičů. A tehdy přišel ten pocit… Nějak mi to v tu chvíli nepřišlo „dost“ slavnostní… něco tomu jakoby chybělo, nějak to bylo stále stejné…
Hodně často jsem si pak ten pocit vyčítala. Ten následující rok mi totiž umřel dědeček – a tyhle podivné Vánoce – byly vlastně ty poslední, které jsme strávili s ním. Nikdo to nečekal, protože měl síly ještě na dalších nejméně deset let. A já s nimi (těmi dalšími a dalšími Vánoci) nadutě počítala.
Babička dědečka přežila o hodně let a loni jí bylo 92. Každé Vánoce s ní prožíváme – i díky malým dětem, které svátkům dodávají ještě větší pocit výjimečnosti – velmi intenzivně. Protože nikdy nevíme…
Vždycky jsme ji obdivovali, co ve svém věku dokáže. I letos přijela na štědrovečerní večeři sama autobusem z Proseka, kde bydlí. Byla schopná ještě nedávno ujít 3 kilometry denně, měla energie na rozdávání. Celý život měla krásnou postavu. Mluví výborně anglicky, německy a italsky a domluvila by se i francouzsky a rusky. Paměť úžasnou. Společenská a hodně soběstačná dáma.
Letos poprvé se ze dne na den rozhodla, že už jí nebaví život a začala propadat beznaději. Prostě únava ze života… Celý život byla velmi aktivní a vyhýbala se doktorům, nebrala antibiotika (nepotřebovala je) a každé ráno pravidelně cvičila, je proto zdravotně relativně ve výborném stavu. Krevní obraz z minulého týdne má jako čtyřicetiletá. Ale život ji najednou nebaví a chce pryč. A to HNED!
Zemřít na povel trénované zdravé tělo naštěstí nechce a my se jí snažíme všemožně rozveselit, opečovávat, rozmazlovat, nadchnout a říct jí, že tady klidně ještě pár let být může a my budeme rádi. (Lékařka konstatovala, že tělo je v tak dobrém stavu, že to může být při troše chuti i řada let).
Nedá si ale říct a chystá se k odchodu. Stále doufáme, že se ještě pro něco nadchne a že ty minulé Vánoce nebyly její poslední. Když však ztratíte naději a radost… je to težké. Mluví náhle prakticky jen o smrti a únavě.
Rutina, kdy byl spoleh na aktivní soběstačnou babičku, je bohužel pryč. Zní to asi banálně, ale učím se mít ráda svou pohodlnou každodennost. Jsem ráda, že se věci opakují a že potkávám stejné lidi na stejných místech. Ve školkách, školách, za kasou, na recepcích, v posilovně, v hotelech na dovolené. Je to symbol dobrých časů, které bohužel nikdy netrvají věčně.
Děti rostou překvapivě rychle, věci se mění (častěji k horšímu) a stárneme.
Chci si užívat každý den, kdy vezu ráno děti a kdy se zase všichni v pořádku ve zdraví sejdeme večer doma.
Svátky, narozeniny a oslavy bych si ráda zapamatovala a chci, aby byly výjimečné. Protože už dobře vím, že na klidné rutinní doby budu ve chvílích těžkých s nostalgií vzpomínat… A život je mrcha proradná, živí z něho bohužel nikdo nevyjdeme.
Tak vám přeju, ať je těch pohodlně opakujících se "obyčejných" dní, co nejvíce.
