Čas dospět

podruhé o dětských tahanicích a o tom, jak jsme si někdy - bohužel - s dětmi až moc podobní

to, co v nekonečných přenádherných hrách

zábavné zdálo se

může končit smutně, neslavně

obrátí se často v pachuť staré hořké čokolády

dvou roztomilých, avšak krutě rozmazlených dětí

co po sobě jen tak házely blýskavě mosazné hrnce,

řehtaly se, mazlily a občas se škrábly

a pak dělaly, že nic

až rozbily si vzájemně pořádně hlavy

výhodou dětí je hravost, nevinnost

vlastní překrásná země, kam smí jen zvaní

esperanto, znaky, kódy

a absolutní blízkost k nebi

potíž, že často nezrale mění názory

nevyznají se ještě v citech

používají velká slova, kterým rozumět nemohou

vedou zbytečně krvavé války

důsledky svých činů odmítají vidět

ničí si životy, protože nenajdou odvahu ke změně

nejlepšího přítele, spřízněnou duši

pohřbí kupkou slov

a pak by rády našly cestu kolem

držme jim palce,

ať vyrostou z dětských půtek a uražených citů

drtění maličkých pěstiček

a když již dlouho nemohou najít slova přímá

najdou sílu zvednout utržené sluchátko

tužku, pero, klávesu, myš

a zachránit aspoň, co se dá

je čas se hloupě a pyšně rozloučit

anebo rychle dospět