V dobách BC (before child – před dítětem) stačilo vzít
menší batůžek, hodit do něj pár věcí a mohlo se jet. Kamkoliv. Pružnost a
svoboda rozhodování nebránily nikomu v rozletu. V době AC (after
child – po dítěti) je představa odjezdu a balení za pět minut pohádkou z říše
snů.
Ale ja mam jenom jedno prirucni zavazadlo, nemuzete chtit priplatekhttp://images.google.cz/imgres?imgurl=http://www.cartoonstock.co Ten, kdo je – stejně jako u nás doma já - zodpovědný za naházení věcí dítěte do batohů a kufrů, má moje sympatie, protože dostát náročným požadavkům na rychlost, efektivnost a minimální rozměr zavazadel, rovná se výkon hodný mezinárodního ocenění. Je kolem toho vždycky spousta „legrace“.
Na soustavné balení jednoduše nezbývá čas. A to, co bych normálně s jasnou hlavou zvládla během dvou hodin, se táhne v nárazových záchvatech, skoro týden. S představou, že tentokrát to fakt udělám dobře a včas, vytáhnu před dovolenou ze šatny tašku. Hodím do ní pár pečlivě vybraných věcí, odškrtnu je na vzorně sepsaném seznamu a … tím to skončí. Pak se totiž vždycky semele něco, co mě od balení odvede. Vím, že je to průšvih, ale naše dítě, stejně jako většina ostatních miniteroristů, nesnáší balení a nechápe, proč tou nudou někdo ztrácí čas, když by měl právě vystřihovat pexeso nebo tančit lambádu na „Skákal pes přes oves“.
Zkrátka, ve chvíli, kdy s tím začnu, má Anna tisíce nejnutnějších potřeb a přání, jen abych balit nemohla. Když ji ignoruju, začne panáčkovat na křesle nebo zkouší vypadnout z okna a většinou mojí pozornost nakonec získá.
Probíhám pak kolem tašky a přitom hraju na schovku, aby dala pokoj, a tu a tam do zavazadla něco přihodím. A to je konec rozumným vyhlídkám. Za chvíli je tašek pět, plazí na nás do všech stran své dlouhé jazyky a roztékají se do prostoru jak obézní turistka po desátém Big Mac Menu. Vůbec se nedají zavřít, což vytáčí mého partnera do vrtule.
Navíc nejsem za chvíli vůbec schopna říct, co kde je - a co je horší - jestli to tam už je. Pro jistotu to tam přihodím znovu, co kdyby… Nakonec celá zplavená stojím nad šesti taškami, v ruce boty a pár odporných igelitek (kam se ztratily všechny ty pěkné tašky, co jsem si chtěla vzít? No, asi už někde jsou) a provinile přemýšlím, jak to poskládáme do auta. Vím, jak se můj muž bude tvářit při tom, když bude ty tuny snášet dolů ze schodů a jakou náladu bude mít těsně po delší hře zvané tetris v pokročilém levelu kufru auta. A až pak v pokoji po dvou hodinách vybalíme třetí bačkory, nebude mít vůbec dovolenkovou náladu.
Myslím, že nadání pro balení se u nás určitě dědí. Maminka dokázala mého otce těsně před odjezdem do Itálie naprosto odzbrojit tím, že do totálně přecpaného kufru auta chtěla na poslední chvíli přispět obrovským proutěným piknikovým košem, ve kterém ležely dvoje špagety. Ten koš byl pro tátu něco jako červená pro býka. Začal těžce oddychovat a koš letěl zpátky ke dveřím, v horším případě k popelnici. Samotný by totiž pravděpodobně zabral zhruba čtvrtinu kufru.
No jo no, muži by si představovali nafukovací bezedné zavazadlo o rozměru 20 cm na 35 cm, do kterého se však vejde pasáček s koňmi, selka s nůší, sedlák, ovce, máma, táta… cokoliv, na co si pak na dovolené vzpomenou se slovy: A proč jsi nevzala…
A to já zase ne. Já na všetečné otázky - Vzala jsi plenky, krémy, ubrousky, Nutrilon, lahve, výživy, ohřívačku, peřinku, polštářek, chůvičku, světýlko, pohádky, oblíbenou hračku, ručník, pyžamo, dudlíky, ponožky, plavací kruh, motorku, župánek, kočárek? - téměř s klidem můžu odpovědět: Ano. Protože, světe div se, většinou mám skutečně všechno. Nejspíš několikrát.
Jen doma je vám najednou takové pusto a prázdno… :)
