Wash and go, chci si jen umýt vlasy a jít, hlásala jedna z prvních otravných (rozumějte dobře vymyšlených) reklam, které se vám zapíší hluboko do mozku a vyskakují na jazyk v různých paradoxních situacích. Já bych teď chtěla umět jednoduše „odhodit dítě a jít“…
Stejná budova, stejné schody, dlouhá chodba, obrázky, háčky, boty, pláštěnky, holínky. Nevyhnutelný návrat na místo činu.
Školka. Po sedmi letech „doma“ se 2 dětmi malá naděje na změnu. Menší dítě bude konečně také „institucionalizováno“. Díky za to…
Z robota - matky na rodičovské, multifunkční stonožky a pološíleného pracovníka z domova – se doufám stane ještě trochu něco víc… Člověk, co může jít a dělat častěji něco sám. Jít si sednout do práce. Zírat do počítače v tichu. Mluvit s dospělými lidmi. V klidu někomu zatelefonovat. Jít na oběd. Jít do tramvaje. Už je na čase.
Jenže moje děti jsou velký kus mě – citlivky. Vydrží ve školkách a místech, kde nechtějí být, plakat hodiny. Jsou chytré, vědí, jak na mě… Hystericky neječí, nekopou, jen odevzdaně usedavě štkají a k tomu mluví, zatraceně dobře mluví, v celých větách a s neskutečnou slovní zásobou přímo uzpůsobenou k citovému vydírání. „Maminko, nenechávej mě tady, proč mě opouštíš… Já chci být jenom s tebou… Proč mi to děláš, proč mě tu necháváš? Proč to nejde jako doteď? A určitě se pro mě vrátíš? Kdy? Buď tu prosím se mnou… Já mám strach..." A k tomu ty pohledy raněné laně…
Mají mě přečtenou. Vědí, že vzteklé uřvané scény neplatí. Ale tichý slzavý pláč s jasnou promyšlenou větou mě zasáhne a nedá spát. Závidím některým matkám tu lehkost, se kterou od sebe odtrhnou dítě a jdou. A vrátí se v půl páté odpoledne. Já budu ráda za pár hodin ráno, snad alespoň do oběda…
Zahajuji motivační řeč k sobě…Musím to dokázat. Šlo to poprvé (no….dobře, dlouhé měsíce jsem proseděla na chodbě školky… a moc to nešlo, dítě plakalo tak, že dostalo teplotu a první rok "odchodilo" dohromady asi 3 týdny…). Půjde to podruhé a udělám to líp! Tentokrát žádné sezení na chodbě! Děti jen zkouší, co vydržím…
Mě to bude stát pár nocí a solidní základ pro žaludeční vředy, ale nejde to jinak. Musím zapomenout na všechny ty knihy o citlivé dětské duši, do které se zapisuje každý strach, každá obava, každý stres a o hluboko uložených psychických následcích pro život… Musím věřit těm druhým knihám a myslet na ty země, kdy matky chodí do práce hned po šestinedělí a děti to taky nějak přežijí…
Opakuju si, že je to pro ně dobré, zvyknou si, potřebují kolektiv, nové podněty a hlavně JÁ to už potřebuju. Odpoutat se.
Tak zavřít oči, vypnout srdce, zamáčknout slzy, odhodit plačící dítě a jít!
