Dlouhá bílá hadička zapíchlá do ruky. Ta ruka je moc malá na to, aby byla moje. A přitom je, stejně tak strašně je. Jako bych ji měla i tak vraženou do boku, surově. Bolí to stejně. Možná víc. Kap, kap, kap. Fýzák a glukóza. Unavené oči se do mě zapichují s nevysloveným: Proč už zase, mami? Proč jsi mě tak blbě udělala?
Promiň. Promiň. Ale jsem tu tentokrát aspoň s tebou. Smím sem. Zařídím to. Dám na všechno pozor. Aby tě nepíchali zbytečně mockrát, aby ti dali všechno včas. Budou mě nenávidět, že je honím, ale já už vím a předem se jim v duchu omlouvám. Až se ti uleví, budu milá. Teď mám v očích i hlase běs. Naštěstí mají pochopení. Jsem jen další v řadě.
Strop. Tolik nemocničních stropů. Závan dezinfekce. Záchody a sprchy, kam nechci vkročit bosou nohou. Vzdálený pláč jiných dětí. Nemám tu svoje věci. Všechno je cizí, neosobní. Neumím ti pomoct.
Stane se to znova a my nevíme kdy. Stane se to a já budu zase doufat, že se mi to zdá. Vyskočím uprostřed tmy a ty už budeš mít hlavu ve kbelíku. A zase a zase a zase.
Budu budit všechny kolem, překotně házet věci do tašky a stejně všechno zapomenu. Oddálím svůj kolaps virtuální adrenalinovou injekcí extrémní produktivity a pojedu na 130 procent. Všechno zajistím. Pro mimino doma, pro tebe s sebou… všechno naplánovat, vzbudit mámu, donutit ji přijít hned, domluvit chůvy, připravit oblečení, léky, jídlo, láhve, přesnídávky, pyžama. Něco zapomenu. Vždycky něco zapomenu. Něco zásadního. Beznaděj. Jde to tak pomalu, i když jen běhám sem a tam. Slyším tě zvracet, pořád a pořád. Nenávidím ten zvuk. Držím ti vlasy. „Maminko!“
Co se mělo dít tento týden – zrušit. Život převrátit naruby. Než se zase všechno převleče za hnusně záludný normál.
Příjem. Karta. Hodná lékařka. Naštěstí to máš už v záznamech. Cyklické zvracení… Čti, jen čti!
Musím být rychlá, rychle dostat do tvý žíly vodu, aby to ustalo. Rychlost je zásadní. Pracuju na 130 procent. Nechci tu být za hysterku, taková nejsem, na druhé straně vím, co funguje nejrychleji. Budík neúprosně tiká, krev ve zvratcích není dobrá. Není dobrá. Slova, slova, co už jsem slyšela… Ne, na nic se nikdy nepřišlo. Ano, má to vždy při infekci. Většinou musí mít i antibiotika. Vždy to byla angína. Ano, chápu, musíte to potvrdit. Bude to trvat, jenže čas je to, co ona nemá. Smrt klepe dole na dveře ve spodním patře a právě vyrazila na první schod. Je to daleko, ale ona umí skákat. Zastavit ji je tak snadné, ale musí to jít rychle. Vodu, vodu!
Tvoje oči, prázdný smutný oči. Mami, vždyť jsi říkala, že když nikam nepůjdu, nebudu běhat a vezmu si všechny ty hnusný léky, že už sem nepojedeme… A jsme tu zas. A budem tu zas.
A pak je ticho. A pak jsme doma. Jakoby se nic nestalo. Jako bych zrovna nezkopala smrtku zpátky do podhradí. Odkud na nás vytahuje pařáty a snaží se tě usmažit ve vlastní šťávě.
Ticho je nejhorší. Už nepobíhám a mám čas se zbláznit. Ticho a klid mě ničí. Vím, že se nic nevyřešilo a nic nenašlo. Vím, že budu teď obíhat bílé pláště a oni budou kroutit soustrastně hlavami. Ale vždyť ona z toho třeba vyroste… Třeba… Cyklické zvracení. Modřiny na duši. Izolace. Psychické změny. Bolest a strach. Možná z toho vyroste. Ale jaká mohla být bez toho?
Jsou horší věci. Mnohem horší. Ale jsou i věci lepší. A já je teď sobecky chci. Chci je pro tebe. Hned!
Nikdy jsem nebyla expert v čekání. Mám trpělivost asi jako urgentní ledvinová kolika. Ne, neuklidním se. Ne, nebudu na nic čekat. Potřebuju řešení. A to dneska nepřichází.
Zavařím si třeba hlavu, abych ti pomohla. Vystuduju medicínu během polední pauzy u přesnídávky, jen abych ti pomohla. Kdyby to k něčemu bylo. A kdybych už se nemusela v noci budit, při každém rychlejším dechu. Při každém zakašlání a prudkém otočení ti nedávala k ústům misku. Nikomu to neprospívá.
Uklidni se. Uklidni se… říkají. Buď silná! Ničemu nepomáháš. Dobrá rada, ta je všude k mání. Ale s prominutím k sprostému slovu. Nikdo tam místo mě vedle tebe nebude ležet. Nikdo se nebude na tebe dívat mýma očima. Nikdo neví, jak důležité je vyskočit včas a běžet včas. Jde o minuty.
Hnusná pitomá, zákeřná nemoc.
