Vize ministryně Marksové v praxi

Se zájmem jsem nahlédla do dnešního článku, kde si ministryně Marksová stěžuje, že tu máme chudé, kterým neumíme pomoci a argumentovala zahraničními příklady, kdy učitelé si pro žáky, kteří nevstávají na vyučování, chodí až domů.

Článek je zde. Postupně jsem získávala dojem, že se vracím v čase na VŠ, že toto vše jsem již slyšela.  Přesně takové řeči jsem poslouchala od jedné mé dobré kamarádky na VŠ, která studovala romštinu. Znělo to logicky - problémové děti si neumějí hrát, mají slovní zásobu třeba 30 slov, když jdou do školy, rodiče se musí podpořit, musí se podpořit dětské kluby a další podpora je nutná tu i onde, Romové žili donedávna kočovně v maringotkách, to je krátká doba 50 let, aby se asimilovali, vše zhoršují předsudky, musíme změnit IQ testy v poradnách, aby postihovaly neverbální inteligenci atd. Bylo to po revoluci a já se těšila, že se třeba něco změní a opravdu to nyní bude fungovat, když někdo konečně ví, jak na to.

Překulilo se 27 let. A pokud se něco změnilo, tak jedině k horšímu. Jsou tu už dvě generace nových rodičů, které děti neviděly chodit do práce. Podpora vzrostla, nízkoprahových center a mateřských klubů je jak hub po dešti. V rámci rovnostářských podmínek se ve školkách ruší plavání, aby nezáviděly děti rodičů, kteří na to nemají. O inkluzi a s ní souvisejícími změnami radši nemluvit a další hodiny bychom mohli rozebírat revoluční změny v pěstounské péči. Posledním výsledkem působení paní ministryně bylo zrušení ústavu v Chrastavě, kdy tvrdila, že většina chlapců do něj vůbec nepatří a část z nich byla okamžitě propuštěna. Tři z nich šli krást a přepadávat.

V r. 2015 dosáhly výdaje na sociální sektor 43,7 % státního rozpočtu. Nevím, na kolik to hodlají vyšroubovat příště, s tím asistentem každého inkludovaného žáka, který ho bude i budit a vodit do školy, schodišťovými plošinami pro vozíčkáře do každé školy, zvedající se minimální mzdou každým rokem a vydatnou podporou organizací a institucí pro začlenění imigrantů. U citlivých sociálních  patologických jevů (analfabetismus, kriminalita atd.) nám chybí statistiky. Dokonce je zakázáno je pořizovat, aby na ně někdo nemohl poukazovat. Když nemáte měřitelná data, nelze pak zjistit, jestli daná strategie řešení funguje. Chybí nám i řada zdravotních statistik - např. u duševních poruch. Chcete se dozvědět, jestli např. roste % autistů v ČR? Máte smůlu, taková statistika neexistuje.

Existují dobrovolní doučovatelé, kteří učí děti rodičů, kteří jim nejsou schopni vysvětlit učivo a na placeného doučovatele nemají (byla jsem jednou z nich), dobrovolníci např. pomáhají matkám s dětmi v azylových domovech a jistě spoustu dalších, chvályhodných pomocných projektů. A výsledky vidí každý sám, netřeba se rozepisovat.

Díky vládním a začleňujícím organizacím a neziskovkám si na vás začne vyskakovat každý sociál, který "zná svá práva" a má právníky zadarmo - vy můžete jen držet ústa a nechat si líbit vše, čeho se jim zamane. Dokonce tyto organizace platí profesionální provokatéry a sudiče. Pronajímatelé bytů a zaměstnavatelé by mohli vyprávět a nyní se k nim začínají řadit i ředitelé škol a zde.

Nosí dítě opakovaně vši ze školy? Zkuste těmto rodičům něco říct. Jste v bytovém družstvu, kde se někteří rozhodli nepřispívat do fondu oprav a na náklady za osvětlení chodeb, sklepů a úklid? Zkoušeli jste se s takovými nájemníky domluvit a přimět je platit nebo se s nimi soudit? Množí a vyhazují psy, za které neplatí útulku? Zkuste ty peníze vymoci nebo se obrátit o pomoc na vaše obecní úředníky. Atd.

Když jsem se ptala nadšenců, propagujících zdejší nízkoprahy na výsledky, jestli se tím něco řeší v životech těch dětí, jestli jsou nějaké studie, že by si v dospělosti třeba se svými dětmi věděly tyto děti víc rady, méně dětí končilo v dětských domovech, vzrostla mezi nimi zaměstnanost a klesla kriminalita (moc bych si přála, aby ano), nechápavě na mne hleděli, že jim je to jedno, neví, že prý o to vůbec nejde.

Zdejší nízkopráh vyšperkovali opravdu dokonale, včetně lezecké stěny, skate parku a spousty dalších vymožeností. Pořádá se tam divadlo, kavárna, koncerty, závody, prostě na co si vzpomenete. Nedávno se hrdě přihlásili dokonce k HateFree iniciativě. Přesto je tam největší kriminalita v okolí, v noci je to tam opravdu o život.

Až teď začínám v houšti neziskovek chápat, o co tu vlastně jde. Poslední kapkou v moři byla iniciativa Žít Brno, které hodlá rozdávat sociální byty bezdomovcům losováním, prostě jen tak, bez zásluh a zkoumání, co jsou zač, neb podle jejich studií to má lepší výsledky než je vybírat.

Abych to shrnula – pokud je snaha pomoci jen jednostranná a nesnaží se taky ten druhý, kterému je pomáháno, není šance něco změnit doopravdy. Čím více dotyční dostávají, tím více křičí a natahují ruce, vše je málo. Kde se nechce, tam to nejde a je úplně jedno, kolik peněz a úsilí se do toho nalije. (Kolik z těch peněz uchvátí "odborníci", které to živí, se raději ani nepídím. Stačilo mi to jednou v rádiu, kdy jsem se na to při přímém vstupu dovolila zeptat.) A ti, kteří to platí, jsou ukřičeni, zastrašováni, udáváni, ponižováni a uráženi.

Těžko se pak podivovat, že naštvání lidí roste a volí pak někoho, kdo jim dá naději na radikální změnu. Škoda jen, že příčinu často zaměňujeme s důsledkem.