Otevřený dopis k obraně státu a důvěře občanů

Ve veřejné debatě o bezpečnosti přibývá silných slov, ale ubývá srozumitelných odpovědí. Jako občan nechci slyšet jen varování. Chci vědět, jaký je plán, kdo za něj nese odpovědnost a jakou roli v obraně státu mají obyčejní lidé.

Adresováno: předsedovi vlády ČR, ministru obrany ČR, náčelníkovi Generálního štábu AČR, Výboru pro obranu Poslanecké sněmovny a Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost Senátu.

Dlouhodobě sleduji veřejnou debatu o bezpečnosti státu a vidím v ní narůstající rozpor mezi silnými slovy a skutečnou srozumitelností toho, co stát dělá a kam směřuje. Slyšíme varování před válkou, výzvy ke zbrojení a apely na připravenost, ale chybí odpověď na základní otázky: jaký je konkrétní plán, kdo za něj nese odpovědnost a jakou roli v něm mají občané. Pokud se veřejně mluví o hrozbách, pak je povinností státu mluvit stejně otevřeně i o připravenosti.

Zkušenost posledních let ukazuje, že automatické spoléhání na solidaritu spojenců má své limity. Kauza Vrbětice byla reálným útokem cizí mocnosti na území České republiky, přesto vyvolala v EU i NATO spíše zdrženlivé reakce. Není to výčitka spojencům, ale připomínka reality: za bezpečnost této země neseme odpovědnost především my sami.

Právě proto je nebezpečné nahrazovat plán strašením. Obecná prohlášení o nutnosti zbrojit a letáky do schránek nestačí. Občané mají právo vědět, jaký je dlouhodobý plán obnovy Armády České republiky, co je prioritou, a kdo za tato rozhodnutí nese odpovědnost.

Nikoliv, že je potřeba koupit vše a lidi nestačí, není munice atd. Pokud mají být na obranu vynakládány stovky miliard korun, je legitimní ptát se na transparentnost, koordinaci a možnost veřejné kontroly, aby se pochybnosti neřešily až zpětně. Nechci se dozvídat až zpětně, že hodláme nakoupit neskutečně předražené polní kuchyně, nakoupená technika je nefunkční nebo zastaralá apod.

Stejně důležitá je i role občanů. Pokud stát mluví o bezpečnostních hrozbách, měl by umět srozumitelně vysvětlit, jak se mohou lidé smysluplně zapojit, aniž by byla společnost udržována ve strachu. Inspiraci lze hledat například ve Švýcarsku, kde je civilní připravenost dlouhodobě systematická, klidná a založená na důvěře mezi státem a občany.

Tento text není odmítnutím obrany ani útokem na armádu. Je výzvou k dospělé debatě, nikoliv kopáním příkopů mezi vyhraněnými tábory, nálepkováním chcimíry a chciválky a podobné diskuze a novinové články. Skutečná bezpečnost totiž nezačíná u silných slov, ale u jasného plánu a důvěry občanů, že stát ví, co dělá.