Nejsmutnější místo na světě

Místnost pro návštěvy v psychiatrické léčebně v oddělení chroniků je pro mne jedno z nejsmutnějších míst na světě. Rodí se tam i vadne naděje, že třeba dnes si konečně vzpomenou a přijdou a v některých pacientkách již umřela tak dávno, že rezignovaly i na svou důstojnost. Bloumají od jednoho cizího návštěvníka ke druhému a žebrají cigaretu. Když je odmítnete, za minutu se zase přijdou zeptat, a pokud ji dostanou, spěchají do kuřárny, kde si se slastně přivřenými víčky zapálí a několika mocnými šluky rychle dýmají, ve snaze doplnit si hladinu nikotinu.

V kuřárně je plno téměř vždycky, modrá se dýmem a přes zažloutlá okna se jen obtížně prodírá světlo. Kouř stoupá vzhůru ke stropu a sráží se v obrovský černý škraloup na odlupující se malbě. Kouření je šidítko, orální slast, náhrada za lásku, naplnění, činnost, i jako anestetikum a uklidnění. Kouří tu téměř všechny. I ty, které kdysi přestaly nebo to dřív neuměly. Cigaretu vysají až na filtr a ty, které ji dostaly od cizích návštěvníků, se rychle vrací zpět žádat o další.
 
V rohu návštěvní místnosti u stolku sedí starší matka a na klíně se jí choulí asi třicetiletá dcera. Objímá matku kolem krku a tiše pláče. Snažím se tam nedívat, ale ten pláč je tak plný zoufalství a beznaděje, že musím přemýšlet, jaký osud mladou ženu asi postihl.
 
Do místnosti právě vchází Jana, za kterou jsem přišla. Už jí zabraly prášky, ještě má oči skelné a začervenalé, ale opona bludů už se protrhla a poznává mne. Jsem moc ráda, že léčba na ni tentokrát ještě zafungovala. Jdeme se projít raději ven do parku a Jana mi vypráví příběh matky a její dcery Mirky, které jsem viděla. Mirka, úspěšná inženýrka ekonomie, si udělala pauzu ve slibně nastartované kariéře a přivedla na svět své druhé dítě. Milované, toužebně očekávané a zdravé, stejně jako to předchozí. Pak ale přišla laktační psychóza a jako blesk z čistého nebe jí změnila celý život. 

Manželství, které se jí do té doby jevilo jako idylické, vzalo za své a vzhledem k její nemoci, po rozvodu přišla i o obě děti. Pochopitelně se nemohla vrátit ani do zaměstnání, na její židli dávno seděl někdo jiný. Mirka se sice z laktační psychózy probrala, úzkosti, nutkavé myšlenky a bludy ji opustily, ale procitnutí do reality pro ni bylo snad ještě horší. Přesto byla Mirka jednou z těch šťastnějších. Pořád měla svou matku. Matku, která přikryla a tišila všechnu její bolest. Matku, která obětavě přicházela, kdykoliv to bylo možné a chovala svou nešťastnou dceru na klíně místo vnoučat. Matku, která ji přijímala ve zdraví i nemoci. Toto mi však došlo až později. 
 
Janiny epizody psychózy byly čím dál častější a do centra jejich bludů se dostal každý, kdo jí stál po boku. Některé lidi pronásledovala s přáními vybuzenými vidinami, jiné nenáviděla a považovala za služebníky ďábla - do této kategorie jsem spadla i já, když jsem jí jednou přivolala sanitku. Nikdy mi to neodpustila. Co na tom, že se tehdy toulala nocí a málem umrzla? Byla to omezující moc a zlí nepřátelé, kteří jí nutili prášky a injekce, po kterých jí bylo zpočátku tak špatně.

Po každém pobytu v léčebně se vracela méně a méně vyléčená, s vyššími dávkami léků. Kolem ní se zcela vylidnilo. Až jednou odmítla jít domů a zůstala v léčebně natrvalo. Přes její odpor k některým k sestrám a režimu oddělení se zde cítila v bezpečí. 
 
Postupně na ni pozapomněly i její děti. Když se potkám občas s jejím synem, vždy se na ni neopomenu poptat. Přesvědčuje mne, že ji sice mnoho měsíců neviděl, ale prý je jí tam dobře, je tam spokojená a možná ji vezmou domů na Vánoce, i když ona prý už vlastně domů ani nechce. Z Jany je těžká chronička, žijící ve svém světě. Už na nic a na nikoho nečeká a já jen doufám, že jí důchod stačí alespoň na tu jedinou radost - cigarety.