Co by řekl Havel

Vždy mne baví vykladači myšlenek mrtvých nebo imaginárních bytostí. Co by řekl Havel uprchlické vlně? Já se na rozdíl od nich pamatuji, co skutečně řekl.

Vždy mne baví vykladači myšlenek mrtvých nebo imaginárních bytostí. Církev, která přesně ví, co by čemu řekl bůh, ezin Echo, který ví, co by řekl Orwell a Havlovi obdivovatelé, kteří mnohokrát rozpředli v médiích polemiku na to, co by Havel řekl tomu či onomu.

Naposledy co by řekl uprchlické vlně. Překvapila mne šíře postojů k tomuto tématu a názory jeho pamětníků a přátel, včetně Saši Vondry o tom, jak by se v Havlovi svářila etika intelektuála a zodpovědnost politika a že on sám (myšlen Havel) nikdy neemigroval, takže utíkající muži, kteří by měli doma bojovat, by v něm sympatie asi nevzbudili.

Co mne však překvapilo nejvíce, bylo to, že si nikdo z jeho obdivovatelů, čtenářů myšlenek a přátel nevzpomněl na to, co tomu Havel řekl opravdu, protože tento záznam pamatuji z 90. let a slyšela jsem ho na vlastní uši (už nevím, jestli z rádia nebo tv).

V. Havel byl na toto téma dotázán v době, kdy jsme otevřeli hranice a později čelili uprchlické vlně z Balkánu (rozhodně to nebyli jen obyvatelé bývalé Jugoslávie, prchající před válkou), se kterou přišly negativní jevy, jako zvýšený výskyt TBC, svrabu, rostoucí kriminalita, rumunské žebračky, povalující se po chodnících Prahy s malými dětmi utlumenými alkoholem a ranci peřin, ale byl zřetelný i strach obyvatel z pohraničních oblastí, kde se báli chodit do místních lesů i na houby, protože tam potkávali skupiny vyděšených, ostražitých uprchlíků s převaděči, kteří nepůsobili, že by někoho chtěli pozvat na čaj s bábovkou.

V. Havel k tomuto tématu řekl, že tato uprchlická vlna, přesněji řečeno problémy, které nám z ní plynou, jsou cenou za svobodu a otevření hranic.

Nevím, jestli si pamatujete na tehdejší atmosféru, ale svoboda byla na první příčce hodnot, proti té se nikdo neopovážil reptat a omezovačům svobody bylo vždy vyláto do starých struktur, komoušů a zpátečníků, což jako manipulace velmi dobře fungovalo a s jistou obměnou funguje i dnes. Ale o tom mluvit nechci, pozdržím se u tématu svobody.

Ve jménu svobody se tehdy raději nereguloval nic a nikdo. A co se s tou svobodou děje nyní? Máme spoustu omezujících zákonů, které by byly v tehdejší době nemyslitelné. Pamatuji za socialismu kamery na Václavském náměstí, které jsme vnímali velmi nelibě jako vrchol šmírování STB. Dnes jsou pomalu v každé ulici, o šmírování pomocí dronů a družic, kdy se můžete spatřit na vlastní zahradě, ani nemluvím.

Lidi se smířili s tím, že je možno prakticky každé jejich slovo nebo pohyb sledovat na internetu i v mobilu. Nikdo si dnes nedovede představit, že by vznikl satirický pořad typu České sody. Ve jménu korektnosti byla tabuizovaná témata, o kterých nelze hovořit, negativní sociální jevy, u kterých se dokonce zakázalo pořizovat statistiky, aby se o nich nedalo polemizovat a měnit je.

Přibyl náhubkový zákon, který pokrotil novináře a další zákony, podle kterých je možno sice beztrestně vláčet tiskem plným jménem a s fotkou doktora, který udělal chybu, ale zabraňují uvést jméno a foto zloděje, a to i lidem a firmám, které okradl. A tak bych mohla pokračovat ještě delší dobu, až po konečné strašáky soudy a exekutory, jistě si každý domyslí to, co trápí jeho konkrétně a na co si vzpomene.

Poslední výstřelky v podobě zákazu kouření v hospodách, pamlskové vyhlášky, možnosti zásahů německé policie na našem území a nejnovějšího tzv. Ministerstva pravdy jsou stále žhavými tématy v médiích.

Uprchlíky tu řešíme znovu, ale co se stalo s tou svobodou, která byla zmíněna jako cena? Co by dnes řekl Havel tomu, co se stalo a děje s naší svobodou? To by zas zajímalo mne.

Ale ještě více mne zajímá, co tomu řekneme my a do jaké míry se o její zbytky ještě necháme připravit manipulátory, kteří se tuží, abychom dostávali příděl té jediné pravdy – té jejich, která odpovídá jejich osobním zájmům. Stále více si uvědomuji, že demokracie netkví jen v právech, ale i v povinnostech sledovat to, co se děje a nemlčet k tomu, pokud se mi to nelíbí. Nenechat se ovládat jen těmi pseudoproblémy, kterými je úmyslně zahlcován mediální prostor, ale sledovat, co se děje a schvaluje v jejich stínu, i to, co se děje v regionální politice za našimi humny.

Pokud na to rezignujeme v pocitu naučené bezmoci nebo bezmezné lenosti, skřek překvapeného odporu, který vydáme, až zjistíme, že to, co se děje, se velmi silně dotýká právě nás osobně, by už nemusel nikoho probrat a zajímat.