Charita jako demence nebo povahová slabost?

Přispíváte nebo přispěli jste někdy na charitu? Pokud ano, asi jste se setkali kromě pochopení i s různými zápornými reakcemi okolí. Byli jste označeni za sobce, tupce, naivu, exhibicionistu, asociála, který okrádá svou rodinu, či ještě hůře? Je to opravdu tak moc mimo normu, že je lepší to tajit?

Když jsem přispěla na povodňovou sbírku pro Moravu a zmínila se o tom své příbuzné odtamtud, které jsem volala s obavou, zda nebyli vyplaveni, dozvěděla jsem se, že na charitu přispívají pouze naivní pitomci, protože toto má zajistit stát a když jsou lidí tak tupí, že staví domky u vody, dobře jim tak, že oni přece mají domek na kopci, protože jsou chytří. Jsem zvědavá, jakou bude mít připravenou průpovídku, až jí ho sebere tornádo. :)

Jiní nelibě sledovali mé fyzické aktivity v dětském domově, kam jsem chodila zdarma pomáhat s dětmi psát úkoly, vodit je na procházky, doprovázet je do kroužků, doučovat je ap. Vyslechla jsem si neuvěřitelné věci jako třeba to, že je to nefér k mé dceři, že ty děti jsou vadný genetický materiál, nemám si je tahat domů a mnoho dalších teplých, vřelých, milých, lidských slov.

Oslovil mne rovněž projekt adopcí na dálku a adoptovala jsem si tři indické holčičky. Rozhodně nepatřím ke skupině lidí, která neví, co s penězi, ještě stále na nás doléhá tíže hypotéky, má nedávná vážná nemoc taky citelně zasáhla domácí rozpočet, ale domnívám se, že nikterak závratná částka se v naší rodině dá ušetřit díky tomu, že například nekouříme a nekupujeme si každý rok nový mobil. Ani nechtějte vědět, co jsem si vyslechla od některých lidí za tento čin. Připadala jsem si někdy jako vyvrhel, který okrádá rodinu a ve zdejší diskuzi o charitě mne napadl jeden účastník debaty, že jsem to udělala proto, abych se chlubila, jiní mi dávali za vinu indickou jadernou ponorku, protože to se jim to zbrojí, když je jiní živí, připadala jsem si jako ve Švejkovi (To se nám to hoduje, když nám jiní půjčují. :-))  

A tak jsem se přistihla, že opět vysvětluji, že adopce na dálku jsou pozitivním krokem z pocitu naučené bezmoci, se kterým jsme si zvykli sledovat v televizních zpravodajstvích s rostoucí rezignací hladovějící a umírající děti třetího světa. Dávají lidem možnost svým podílem smysluplně zasáhnout do tohoto smutného koloběhu bídy a nevzdělanosti. Právě na vzdělání se adopce zaměřují. Vzděláním poskytnou šanci na lepší život nejenom jednomu člověkovi, ale celé jeho rodině, o kterou se patrně bude v dospělosti starat. A zároveň cítila bezmoc padajícího hrachu na stěnu, protože kdo nechce, nepochopí.

O projektu charitativní pomoci zvířecím útulkům se zmiňuji ještě méně ráda, protože několik hodin práce denně zdarma na stránkách pro útulky, shánění adoptivních majitelů zvířat, sbírky na operace živočichů, komunikace s úřady, policií, boj za legislativní změny v parlamentu a řešení případů týrání, to už je pro některé lidi do nebe volající. Např. komunistický poslanec ze severu Moravy mi vynadal, proč se raději nestarám o blaho lidí, kteří živoří na okraji bídy, křesťanskodemokratický poslanec projevil údiv nad mou zabedněností, jak mne mohou zajímat zvířata, když jsou denně zabíjeny legálně při potratech desítky nenarozených dětí a mnoho běžných občanů mne při boji s některými skupinkami asijských požíračů psů vylálo, že vlastně je to dobré řešení přeplněných útulků a ať se zvířata klidně vydávají na konzumaci pro tyto a jiné skupiny, že to vyřeší problém, co se zvířaty. Čipování a kastrace jsou pouze vyhazováním peněz.

Když jsem měla doma na předvýchovu na rok psa pro nevidomé, pejskaři si uplivovali, co jsem to za zrůdu, že mohu pak psa dát pryč, a navíc - přece ten pes pak bude určitě týraný, když musí chodit se slepcem, určitě ho nenechá ani proběhnout, bude ho přežírat, mlátit holí atd.

Nedávno se na nás s manželem obrátila jedna slečna o pomoc s ochrnutým psem, protože jsme autoři návodu na stavbu invalidního vozíku pro psy, který jsme vypracovali po konzultaci s veterinárním ortopedem Duchkem a dali volně k dispozici těm, které tohle neštěstí postihlo, a přesto se jejich pes dokáže radovat ze života. Manžel si vzal týdenní dovolenou a vozík jí vystavěl zdarma. Radši jsme o tom ani nemluvili, protože to už by nepochopil vůbec nikdo. Nemocný pes se má přece utratit, protože je to týrání lidí se na něj dívat, co na tom, že je jinak bez bolestí a v pořádku a má radost ze života, co na tom, že dodává odvahu začít znovu mnoha postiženým lidem v rehabilitačním ústavu, kteří se stavějí na protézy a učí se ovládat vozíky?  

Tak bych mohla pokračovat ještě dlouho, ale nemá smysl vyjmenovávat vše. Jistě, že je mnoho těch, co vás chápou, ale ta zloba z opačné strany může někdy zaskočit,  podstatou mého sdělení je však toto: Chci říci všem stejně postiženým, kteří se snaží pomoci a tyhle řeči poslouchali nebo poslouchají - nenechte se znechutit, jen vy sami víte, proč to děláte a jaký to má smysl, nikdo zvenčí nemá právo vám určovat priority, o co se máte starat dřív a koho podporovat, kdo je potřebnější a co máte dělat se svým časem a penězi. Neexistuje žádný model, kde by napřed bylo potřeba zajistit děti, pak staré lidi, invalidy, zvířata... zde si preference doplňte sami, je potřeba paralelně pracovat na všech oblastech, které se dají zlepšit a kde je třeba pomoci, nikdy to nikde nebude úplně dobré a ti, kteří křičí a osočují vás z naivity nebo dokonce sobectví, to jsou velmi často lidé, kteří nepomohli nikomu a nikde a potřebují si svůj postoj před sebou uhájit jako jediný správný. Vás budou osočovat a hledat na vás vlastní chyby. Jejich zloba signalizuje, že jim vaše počínání není jedno, že jste se jich nějak dotkli a není jim to příjemné, potřebují uklidnit své svědomí, že jejich postoj je jediný správný a netřeba ho měnit. Kdyby jim byly vaše skutky lhostejné, prostě by to mlčky odzívli. Problém tedy není u vás, že jste divní, vy máte plné právo naložit s penězi a časem tak, jak uznáte za vhodné.

Možná, že někdy vaše pomoc nepadne na úrodnou půdu a někdo jí zneužije, ale část většinou vždy doletí potřebným a podstatné je i to, co to udělá s vaší duší, s pocitem vašeho smyslu života, protože když se budete cítit spokojeni s jeho smyslem, budou spokojeni i lidé kolem vás, kteří se s vámi setkávají.  A kromě toho - potkáte na své cestě mnoho naprosto skvělých lidí, kteří jsou na tom podobně jako vy a každé takové setkání a přátelství je něco, čeho já osobně si cením ve svých prioritách hodně, hodně vysoko.