Základní instinkt Jany Bobošíkové: Státem posvěcené týrání

                  Zanedbaná, hladová, žíznivá či jinak týraná zvířata jakéhokoliv druhu bývají už dlouhá léta hlavním terčem mediálního zájmu. I politici jim řadu let věnují mnoho času a úsilí - chrání pejsky před veterináři, aby jim nekupírovali uši. Lišky zase chrání před pejsky, kteří by je snad chtěli prohánět v norách. A po celá ta léta péče o němé tváře tu v zapomnění trpí lidé. Staří a nemohoucí, v podfinancovaných léčebnách dlouhodobě nemocných, vydaní na milost a nemilost personálu.    

                  Počátkem července odhalil reportér MFDnes tragické poměry v LDN v Chittussiho ulici v Praze. Nemohou-li se senioři sami najíst, zůstávají bez potravy. Nedosáhnou-li na sklenici vody na stolku, trpí žízní. Na to, že zazvoní na sestru, mohou zapomenout. Tlačítka jim jsou odebrána. Ze zkušeností čtenářů pak vyplynulo, že zdaleka nejde o ojedinělý jev. A to všechno po dlouhé roky bez jakéhokoliv zájmu poslanců, kteří zasedají v dozorčí a správní radě Všeobecné zdravotní pojišťovny. Právě ona má léčebny pravidelně a účinně kontrolovat. Přitom to nejsou žádné malé ryby. V současné době jde například o předsedu poslaneckého klubu ČSSD Michala Haška či o místopředsedkyni Poslanecké sněmovny za ODS Lucii Talmanovou.

                Na seniory kašlou. Jsou tu jiné objekty zájmu. Mocné a bohaté, které jim dokážou pěkně zavařit, nedostanou-li, co chtějí.  Třeba římskokatolická církev a její požadavky na stovky miliard z kapes daňových poplatníků. Už v minulosti se nám pěkně prodražila. A to právě v oblasti péče o staré lidi. Jenom za vyobcování seniorů z Domova důchodců u sv. Tomáše po jeho navrácení členům Řádu Augustiniánů počátkem devadesátých let to bylo šedesát miliónů na stavbu nového zařízení. A jistě takových případů bylo mnohem víc. Proč by jinak Ministerstvo práce a sociálních věcí v souvislosti s první vlnou restitucí církevních majetků v devadesátých letech žádalo vládu o pět miliard na náhradní kapacity? A to nepočítáme investice, které šly do původních ústavů. Církev o ně fikaně žádala až poté, co tato zařízení byla nákladně rekonstruována.

                Zlatokopectví katolické církve a její naprostá rezignace na roli duchovního pastýře pak přispěla valnou měrou k budování společnosti s kultem úspěchu a ostrých loktů. Taková církev je nám k ničemu. Proč bychom jí tedy měli dávat další stovky miliard? Proč je raději nepoužít právě na péči o nemohoucí a na kvalitní vzdělání našich dětí, které je naučí respektovat civilizační hodnoty? Tím, že je nasypeme do teřichů církevních hodnostářů, se lepšími nestaneme. Jenomže to bychom od našich politiků chtěli příliš. Vždyť nejsou schopni plnit ani své základní povinnosti při kontrole léčeben. Svou nedbalostí se tak spolupodílejí na ublížení na zdraví. A to někdy i s následkem smrti. Sice na to máme paragrafy v trestním zákonu, ale poslanci zase mají imunitu.