Rozkaz, pane arcibiskupe!

Chamtivé hromadění bohatství na úkor druhých se má stát jedním z moderních smrtelných hříchů. Alespoň si to myslí arcibiskup Gianfranco Girotti, druhý muž katolické církve v oblasti hříchů a pokání, protože tak se podle něho chudí „stávají ještě chudšími". Když uveřejnil své úvahy v církevním listu L´Osservatore Romano, vlastně se dopustil tvrdé kritiky vlastní církve. Na hromadění bohatství na úkor druhých byla katolická církev vždycky připravená a nutno říci, že se jí dařilo. A minimálně v Česku se jí bude dařit i v budoucnu.

   Je pravda, že sama by to v naší Bohem téměř zapomenuté ateistické zemi nedokázala. Má na to ale své vlivné poskoky ve vládě a ve sněmovně. S těmi se dohodla, že církve dostanou třetinu nemovitého majetku, který užívaly před nástupem komunismu a k tomu 83 miliard během šedesáti let s úroky, což činí celkem 270 miliard korun. Na nespokojené mručení opozice pak ministr financí Miroslav Kalousek (KDU - ČSL) odpověděl, že vláda o této dohodě rok diskutovala s církvemi, takže se nekloní k dalším debatám ve sněmovně.

   Evidentně naivně jsem se do této chvíle domnívala, že politika, a z ní se odvíjející zákonodárství, je záležitost občanská, nikoliv církevní. Nevím totiž o tom, že by ministr Kalousek kandidoval do sněmovny za církve. Kandidoval sice za křesťanské demokraty, ale ani ti neměli ve volebním programu, že budou tvořit zákony podle církevních pokynů. Jak je tedy možné, že při tvorbě restitučního zákona, který má zatížit občany této země miliardovými dluhy na dalších šedesát let, se vláda a její poslanci odmítají bavit s těmi, kteří to všechno budu platit? Nebylo by fér zvláště v zemi, kde většina populace katolíky zrovna nemusí, oslovit ty, kteří si ze svého budou muset ročně ukrojit více jak čtyři miliardy korun ve prospěch sdružení, která je neoslovují a nikdy oslovovat nebudou? Zeptat se jich, zda-li souhlasí, aby jedné zájmové skupině ze svých daní darovali tak značnou sumu? Podle odborné studie Právnické fakulty UK církev neměla žádný soukromý majetek."To byl přece veřejný majetek, který byl vytvořen z celého národa. Jednou jim to národ dal a nechal si to ve veřejné dispozici," říká k tomu expert na ústavní právo prof. Václav Pavlíček.

   Když se nad přístupem Miroslava Kalouska zamyslíme hlouběji, zjistíme, že jen nahlas popsal způsob, kterým naši zákonodárci běžně postupují. Málokdy tvoří zákony pro občany. Mnohem častěji pro zájmové skupiny. Když v reformních zákonech ponechají stravenky, činí tak na pokyn lobby premiérova poradce Dalíka. O radaru na našem výsostném území se baví s Američany a lid obecný si může trhnout nohou a protestovat třeba do „aleluja". Schvalují-li poplatky ve zdravotnictví, ponechají je v kapsách lékařské a lékárnické lobby. A když jim tento zkušební balónek projde, už kují plány, jak a kolik lukrativních zdravotnických zařízení nahrají mnohem větším žralokům.

   Z uvedeného je patrné, proč si vláda s katolickou církví tolik rozumí. Spojují je společné mravy - jak z bohatých udělat ještě bohatší a z chudých ještě chudší. Jak kázat vodu a pít víno. A jak zatočit s kritiky z vlastních řad. Když počátkem devadesátých let páter Alois Kánský učinil veřejné pokání, kde se přiznal ke spolupráci s Stb a zároveň vytkl vlastním církevním představitelům hamižnost, byl „odejit" za hranice Prahy,  podobně jako rebel Jan Hus. Svému poslanci Vlastimilu Tlustému, kritikovi velkorysého obdarování církví, vládní ODS zatím pouze občas upírá slovo. Pokud rebel s nestádním názorem vytrvá a církevní restituce skutečně nepodpoří, možná také bude exkomunikován. A vládní koalice ho při hlasování o církevních restitucích neprodleně nahradí nějakým dalším náhle státotvorně  zmodralým sociálním demokratem. Ten si posléze koupí akcie, byt na Floridě, dům v Praze... Proč ne. Bůh mu prostřednictvím Arcibiskupského paláce vyjímečně odpustil dopředu. Ostatně, co čekat v zemi, kde je hlavním pastýřem Vlk.