Jidášové v drápech Vlka

Předseda ČSSD Jiří Paroubek v Nedělní partii na Primě řekl, že nechápe, proč je vláda tak tvrdošíjná při prosazování nadhodnoceného odškodnění církvím i proti vůli některých vlastních poslanců. Chápu, že mu jako vysvětlení nemůže postačit pouhý slib ODS daný lidovcům za volbu Václava Klause do úřadu prezidenta. Všichni totiž víme, že v naší politice více než jinde platí „sliby - chyby".

      Možná by pomohl krátký výlet do nedávné historie. Stejná hra, ale jiné obsazení. Tak nějak by se dalo popsat srovnání dvou historických okamžiků v jednání státu s církvemi - dnes a v roce 1997. Tehdy byl na místě Mirka Topolánka Václav Klaus a církevním restitucím dle představ církevních hodnostářů a jejich pacholků z menších vládních stran na rozdíl ode dneška prozíravě bránil, seč mohl. A když zjistil, že křesťansko-demokratičtí ministři za jeho zády jednají s církvemi o vydávání majetků, málem došlo k jejich exkomunikaci z vlády. (To není žádná tajná informace - psala o tom o rok později v Právu Klausova tehdejší poradkyně pro církevní záležitosti Jana Řepová.) Jenomže to právě Klaus už nestihl. A strhla se lavina.

   Šéf Sudetoněmeckého landsmanšaftu Berndt Posselt začal v Evropském parlamentu hřímat, že Česká republika znemožňuje normální církevní život, kardinál Vlk spolu s tehdejším předsedou KDU-ČSL Josefem Luxem v našem tisku rozpoutal debatu o krizi důvěry ve vládní a politické instituce. A podle zásady „kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde", se náhle vytáhla stará a dávno před tím v tisku propraná a již utichlá kauza mrtvých sponzorů ODS. Ačkoliv se hned objevila řada článků s důkazy, jaké že to podobné máslo na hlavě mají i lidovci a další menší vládní strany, nikoho to jakoby nezajímalo. Jan Ruml s Ivanem Pilipem vyzvali Klause, který byl zrovna na státní návštěvě v Sarajevu, k odchodu z vlády. Ale aniž by na toto gesto někdo čekal, lidovci opustili vládní Titanik už několik hodin poté. Zbabělé loutky sehrály svou roli, Klaus byl nucen podat demisi, vláda padla, tehdejší prezident Václav Havel jmenoval tzv. vládu Tošovského. Ta, ačkoliv byla jen úřednická a neměla příslušný zákon, s klidem používala v případě majetku, na který si církve dělaly nárok, možnost darování či prodeje za korunu (např. Jezuitský seminář - bývalou léčebnu dlouhodobě nemocných v Tuchoměřicích u Prahy).

   Z uvedeného je jistě patrné, z čeho si premiér Topolánek vzal poučení, čeho se bojí a čemu by se jistě ve vlastním zájmu rád vyhnul. Možná i proto sedí europoslanci za ODS se  šéfem landsmanšaftu Posseltem v jednom politickém klubu, možná i proto Topolánkova vláda slíbila Vatikánu konkordát. Římskokatolická církev v čele s kardinálem Vlkem totiž už jednou předvedla, jak dlouhé má drápy a jak ostré zuby. A jako každá správná šelma obratně pracuje se strachem oběti. A moc dobře ví, že strach je naším národním sportem, vysoké politické a vládní činitele bohužel nevyjímaje. A nemusí jít ani o život. Stačí, že někdo strašně chce být prezidentem a někdo jiný zase premiérem. A že je třeba platit v roli zákonodárce hypotéku nebo leasing. Na odvahu si tak může hrát občas jenom opozice, které momentálně nejde o nic. Může jenom vyhrát.

   Čáru přes tento výpočet podle vzorce „dravce a oběti" zatím vytrvale představuje pouze skupina rebelů ve vládní ODS v čele s Vlastimilem Tlustým. Pokud vydrží, zapíše se do dějin jako jeden z posledních exemplářů chlapa v politické funkci, který neztratil nervy ani v „hodině vlka". A který myslí nikoliv na kapsy silné lobby, ale na peněženky většinového občana. V této chvíli boj o církevní majetek není o ničem jiném, než o odvaze vzdorovat hamižnosti mocné zájmové skupiny. Argumenty jsou totiž jasné a zcela na straně Tlustého platformy. Pomineme-li sporné postavení katolické církve jako vlastníka majetku zabaveného po roce 1948, stále nám ještě zůstává povinnost kohokoliv, vládu nevyjímaje, postupovat při oceňování majetku podle příslušných právních předpisů. A povinnost poslanců schvalovat zákony tak, aby jeden neodporoval druhému. A dále i povinnosti ministra kultury při správě kulturního dědictví národa. Mezi ně určitě nepatří, že - jak sám Václav Jehličkav debatě o jednání s katolickou církví řekl - věří na dobrou lidskou vůli.

   Působení římskokatolické církve v Česku totiž nemá s vírou ani dobrou vůlí mnoho společného. Sám kardinál Vlk se nechal slyšet, že i v případě, kdyby byly splněny jejich požadavky, těžko přestanou usilovat o katedrálu svatého Víta. Takže žádná restituční tečka - spory se potáhnou dál a my ještě k těm stovkám miliard budeme platit drahé právníky. Pro občany mizerný obchod, pro církev „dar z nebes". Nevím, jak dalece se odvděčí katolíci  Topolánkově vládě za její neobvyklou náklonnost. Ale nad tím, jak strana, která si říká občanská, zrazuje právě občany, které má v erbu, musí závistí blednout i Jidáš Iškariotský.