Před nedávnem se stal mediální hvězdou táta Parťák, který si vymohl ,že jeho dítě nemusí dělat domácí úkoly. Věřte tomu, že domácí úkoly jsou nic, proti tomu co zažívám já s dcerou v první třídě. Těsně před koncem pololetí začaly padat známky čtyřka nebo i pětka.
Situaci jsme se školou řešili, ač měla dcera zprávu z pedagogicko psychologické poradny, škola na to vůbec nebrala ohled. S dcerou jsem řešila učení, jak se speciální pedagogem v poradně, tak v placené instituci Dyscentrum. A dcerky výsledky byly i tak velmi špatné. Nakonec škola milostivě se uvolila vypracovat plán pedagogické podpory a dokonce upravila i známku na vysvědčení. Denně se musíme učit, píšeme dlouhé domácí úkoly a škola ještě přišla s nápadem, založit sešit na procvičování, jeden z matematiky a druhý na trénování psaní. Paní učitelka je pedant a vyžaduje krasopis. Vše musí být napsané v linkách a krasopisem, příklady zarovnány pod sebou. Dokonce, když to není ono, musíme úkol přepisovat. Takže sami uznáte, že domácí úkoly jsou proti tomu nic. Nehledě na to, že musím ještě s dcerou trénovat oblasti, které ji nejdou. Jsem pro domácí úkoly a jejich plnění, ale potřebovala bych více prostoru na procvičování oblastí, které dcerce nejdou.
Proč jí nedám na jinou školu? Protože ve škole je jinak spokojena, má tam kamarádky a já vnímám, že by ze změny byla nešťastná. Pokud však paní učitelku budeme mít i od druhé do čtvrté třídy, nevím, zda to zvládnu. Dceři byl doporučen ve škole asistent pedagoga, ale škola se k tomu staví negativně. Je to tak, že s celou inkluzí si mnoho škol neví bohužel vůbec rady.
Děti by se podle mého názoru neměli tolik učit. Za nás byl jeden slabikář a jedna matematika, dnešní prvňáci mají učebnic hned několik. A dětem, kterým škola nejde se v učení ztrácí. Dětí se jen učí a třeba výlety se úplně vytratily.