A jestli svědci slyšeli nějaký křik útočníka, tak to zcela jistě nebylo „Alláhu akbar“, ale něco jako „A vláhu na bar“, samozřejmě v místní jazykové mutaci. Útoky muslimů jsou bagatelizovány, zlehčovány či zamlouvány, zatímco ojedinělé ataky příslušníků (zatím ještě) většiny jsou nekompromisně odsuzovány. Po každém útoku islamisty jsme ubezpečováni, že si náš životní styl nenecháme vzít či změnit. My obyčejní lidé jsme však denně konfrontováni s opakem. Možná jsme ale jen nepochopili, že to ubezpečování se netýká nás, ale jen té věrchušky. Oni svůj životní styl skutečně nemění.
Pokud se však zamyslíme politicky nekorektně nad tím proč se tak děje, musí nás napadnout ošklivé věci. Ony vlády vlastně nemohou jinak.
Za prvé – politici mají v genech poučku „nikdy nepřipusť, že jsi udělal chybu“. Ještě jsem nezažil přiznání, že jejich rozhodnutí o tom či onom bylo chybné. To už byli upřímnější bolševici když připustili, že v padesátých letech došlo k několika přehmatům. Navíc Evropě obecně vládne politická levice a ta si libuje v sociálním inženýrství.
Za druhé – poválečná migrace začala velice nenápadně. Němci potřebovali Turky, Francie přijímala své občany z Alžírska a Anglie ze všech svých kolonií. Tito lidé přicházeli v době poválečné konjunktury, kdy bylo práce dost a sociálních výdobytků málo. Tito lidé představovali naprostý kulturní mišmaš. Ale stále ještě to byla roztomilá exotika. To ale skončilo na přelomu osmdesátých a devadesátých let.
Prakticky ve všech „západních“ státech vznikla menšina, která si žila po svém a do svého způsobu života si nenechala mluvit. Ale necítila potřebu názorově expandovat do většinové společnosti. S nástupem ajjátolláhů a demografické explozi na středním východě se to však začalo měnit. Po rozpadu Iráku, „Arabském jaru“, Sýrii se zvedla obrovská vlna migrantů, která pochopitelně zamířila i do Evropy, kde už mnozí z uprchlíků měli předvoj. Tak trochu se nabízí analogie s českými Romy po oné reportáži z Kanady. (Dežo, príď aj ty). Tyto vlny migrantů vlétly do zemí, které na to naprosto nebyly připraveny. Ani hospodářsky, ale především ne politicky. Zaskočené vlády pod tlakem různých levičáckých dobrodějů zcela podlehly a rezignovaly na kontrolu lidí, kteří vstupovali na jejich správní území. Aby to zamaskovaly, začaly agresivně napadat země, které byly této vlny ušetřeny. Dnešní kvóty nejsou nic jiného, než snaha exportovat své problémy i do zemí, které je dosud nemají, aby nemohly sloužit jako příklad, že to jde i bez migrantů.
A tím se dostáváme k meritu věci. Muslimové, na rozdíl od jiných náboženství, nestrpí jakékoli žerty nebo neuctivé poznámky o své víře. Vlády jsou ochrnuté strachem, jen aby nedráždily muslimy a jsou připraveny akceptovat rozšiřování radikálních praktik po celé zemi. Padl již i návrh (Christian Mouliner), aby se muslimové ve Francii řídili a podléhali právu šaría a nikoli světskému právu Francie. V této situaci si žádná uvažující vláda nedovolí nazvat věci pravými jmény. Představte si, že by někde po útoku řekla oficiální místa „opět teroristický čin islamistů“ a novináři se začali ptát „jak dlouho to ještě budeme trpět?“ Já si docela dovedu představit, že nějaká horká hlava praští na ulici do kefíji či turbanu, to uvidí jiná horká hlava a máme tu pouliční bouře. Jenže tentokrát nikoli ze sociálních důvodů, ale z náboženských. Není horší představy. Odtud je už jen krůček k občanské válce. A v tomto vidím pravý důvod, proč oficiální místa nabádají k rozvážnosti a toleranci. Dnes už prostě nejde jinak, než chlácholit veřejnost a podlit se, aby se nestalo něco spektakulárního, co by zvedlo rozhněvané obyvatele z gaučů. Proto se také vlády stavěly k Islámskému státu tak vlažně. Logicky – když máte za zády sílu obyvatel, kteří více méně sympatizují s ISIS, tak si sakra rozmyslíte nějakou ostrou akci proti němu.
Připadám si tak trochu jako volek, kterého spolu s ostatním stádem zatlačují, zatím mírně, do rohu širé pastviny. Ty ploty co vidím na stranách mě zatím neznepokojují, jsou daleko. A až budou blízko zjistím, že cesta zpět už je taky zahražená.
Nepěkné vyhlídky.