Psy jíme, co je na tom divného? Malé ohlédnutí za Čínou.

Nanning byl posledním místem mojí čínské cesty. Město samotné příliš zajímavé není. O to zajímavější byla diskuze s mojí kamarádkou a couchsurfingovou hostitelkou Ying. Mimo jiné i o psech na jídelníčku.

„Psy opravdu jíme. Nejsou k dostání všude, ale některé restaurace se na psí maso specializují. Věřil bys, že aktivisti z Evropy k nám jezdí proti tomu protestovat?“

„To mě nepřekvapuje. Protestovat a radit, to my Evropané umíme. Ale upřímně, představa psího masa na talíři je pro nás hodně nezvyklá. I když jiné maso jíme úplně normálně. Pes je domácí mazlíček a ti se prostě nejedí. Lidé v Evropě si spíš myslí, že jim v Číně podstrčíte na talíř maso z nějakého toulavého psa, místo masa jiného“.

„To je naprostý nesmysl,“ konstatovala Ying. „Pes je docela drahá a speciální pochoutka. Proč by ti ho někdo dával místo obyčejného masa.“

Během večera jsme probrali i další témata. Čínskou kulturní revoluci i českou kuchyni. Potom mě Ying vzala na střechu svého dvacetipatrového domu. Lézt po nechráněném žebříku na stříšku strojovny výtahu byl po tmě docela adrenalin. Výhledy na město ve svitu luny však za to stály.

Jaký dojem na mě Čína udělala? Po třítýdenním putování od kazašské hranice po hranici vietnamskou?

Nedělám si nárok na objektivní hodnocení. To, po tak krátké době, skutečně není možné. Tady je pár čistě soukromých dojmů:

Nade vše je jídlo. Žádné památky starověké civilizace, která slezla ze stromů o nějaký ten pátek před námi, žádná úchvatná místa čínské přírody, se jídlu nevyrovnají. Čínská kuchyně je jednoduše „Best of“ celé země.

Mix kultur, tradic i náboženství. Taoistické a budhistické chrámy jsou téměř všude. Na severu, podél hedvábné stezky, je velmi zřetelný vliv islámu. Občas narazíte i na křesťanský kostel. Většina obyvatel je však bez vyznání. Pro Čecha sympatické zjištění. Jak jsem poznal, je tento postoj ve světě spíše ojedinělý.

Čína je velice bezpečná. A to i v opuštěných tmavých uličkách, kterými jsem často procházel. Přátelé mě varovali před kapsáři na nádražích a podobných frekventovaných místech. Nikdy jsem ale neměl pocit, že by mi hrozilo sebemenší nebezpečí.

Číňané milují život na ulici. Všude jsou krámky vonících dobrot rozmanitých chutí. Ulice jsou do pozdního večera plné lidí. Ale to asi platí pro většinu Asie.

Byznys až na prvním místě. Na čem se dá vydělat, na tom se vydělává. Sílu unikátního obrovského trhu si člověk uvědomí skutečně až v Číně. Až tady vám teprve dojde, proč jim celý svět tak leze do zadku.

Země kontrastů. Nová generace čínské zlaté mládeže utrácí peníze svých úspěšných rodičů. Vedle toho se chudí vesničané ohánějí motykou, protože žádná chytrá technologie jim políčka neobdělá. Nejrozsáhlejší síť vysokorychlostní železnice na světě v kontrastu s náklaďáčky s odkrytými řemenicemi, jakoby ze století páry. Ploužící se kolony aut typu SUV obklopené houfy elektrických skútrů, na nichž jezdí celé rodiny.

To nejlepší však byli lidé. Většinou vstřícní a usměvaví. Noví přátelé z náhodných setkání i z těch předem domluvených. Ale o tom přece cestování je.

Pokračování příště. Těším se do Vietnamu:-)