Dobrá fotka je ulovením vzácného momentu, co neumře časem (obhajoba vítězného snímku)

Stejně jako to říkáme o dobré reportáži, co vytáhne věc v čase aktuálním na světlo boží, ale dobrá, čtivá a platná obsahem a poselstvím je i za sto let. Jako se zdaří stejné malíři, jako Michelangelův David má v očích odhodlání

...mladého nezkušeného muže, obavy, srdnatost a nikoliv jen boj. Jakož i v Mojžíšově pohledu cítíme nejen hněv. Chceme-li a známe - najdeme tam život ve víře v cíl, co právě vzal za své, cítíme slzy mužsky schované, rezignaci a marnost,  otázky k sobě samému a pátrání po příčinách hledaných v sobě samém. Naději v troskách, lítost, vztek, oběti a snahy pohozené jako lacinost. Toť náš život mnohem častěji než jinak a... Michelangelo sám.

Komu se zkrátka podaří zachytit něco takového, je dítětem políbeným právě štěstěnou. Nebo Je génius.  A jedno, zda se jedná o fotku angažovanou, o fotku ze života člověka, o fotku momentu zvířete či rozkvétání sakury, pod níž se lidé v pozorování scházejí v skutečném svátku. Moment... a můžeme srovnávat profese, která je v zachycení okamžiku náročnější.

Malíř Jiránek kdysi řekl, že když chce do své nakreslené postavy dostat pocit, chodí tak po obýváku, snaží se tak tvářit, dotyčnou věc z toho kresleného fóru prožít a kolikrát to nejde jen tak hned. Pere se s ní. Existuje řada fotek, které změnily svět, které jsou slavné a které každý zná. Fotograf se nepere dlouho, nemůže,  musí cvakat a cvakat, mnohdy ne však dlouho, a doufat, že do objektivu dostane onu vzácnou setinu vteřiny, vzácnou tak, že každé přidání pidisekundy poztrácí v onom zachycovaném tenhle nebesky vzácný okamžik. Existují ti, co si na zvíře počkají mnoho hodin, co pro ně nekonečné hodiny nejsou ničím jiným než doufáním v chvilku, co už nikdy nebude...nebo nebude už nikdy taková, kdy třeba dravec trhá pracně ulovené zvíře. Fotograf tady zachytil okamžik, kdy vidíme teskné, ale v přírodě pochopené a zasloužené vítězství, zároveň cítíme lítost, cítíme možná chuť krve, cítíme toho mnohem víc. Kdo řekne, že oslavu smrti, oslavu síly, zůstal napůl cesty vnímání věci.

 V soutěži Czech Press Photo vyhrál snímek „Hizballáh, oslavy vítězství nad Izraelem“ fotka Martina Bandžáka...vyhrál snímek chlapce, který stojí na ramenou v době oslav Hizballáhu. Na ruce má navlečenu zbraň, boxer, pro boj zblízka a přidržuje ho paže dospělého. Chlapec má v očích pocit vzrušivého nezměrného vítězství, prodlouženého zaťatou pěstí v horečce příštího boje, pocit filmového tyjo malého Quida, co sjíždí na sáňkách, pocit sounáležitosti se světem dospělých. Dospělá paže ho přidržuje, dospělý ho má na ramenou. Dospělý...

Fotka je zachycením davového fanatismu těch dospělých. Co dítěti, které berou na ramena jako budoucího na stupně vítězů, jemuž právě toto našeptávají, ale už neříkají, že nejen, že mu právě zas o kus kradou dětství, ale pro život jeho vlastní z něj dělají navěky poraženého. Obraz světa, který se nikdy nepoučí a do bitev dospělých bude zatahovat děti, co hru o smrti svého dětství ani netuší, a tenhle kolotoč se tak nikdy nezastaví.

Pokud si klademe otázku, nakolik to máme srovnané ve své psychice, nebudeme daleko od pravdy, že děti máme tendenci ukazovat v radostech míru, konců válek a sametových revolucí. Nosíme je na koníčku a chceme - vesměs všichni pod nebem, v své radosti své děti přivinout, mít je s sebou a případně nechat i vojákem políbit. Je slušné tu hledat ona rozlišení. Je však také pravdou, že děti jsou tématem, které by mělo být na pořadu dne, když se jedná o válečné konflikty. Že je v dětech naděje, není zdaleka jen prázdná fráze... že my dospělí jsme slaboši a všechno se nám "hodí" a mnohdy  nehezky povede, o tom tu nemá cenu lhát.

 Fotkou vítěznou nás tak mnohé obestře pocit ne tolik nepodobný pocitu výše zmiňovaného Mojžíše. Fotka ukazuje bídu tohoto světa plného násilí a fanatismu a rezignovaně se momentem v pohledu na chlapce stává pozorovatelkou s nesmírnou tíhou v duši... co svět dospělých obžalovává.

pozn. Osobně je pro mne vítězem fotka 34. fotka devadesátiletého sportovce... shrbená záda , co se stáří nepodvolí, je v těch zádech život, možná osamění a tíha odžitého světa... ale cesta po lajně toho správného, cesta pořád středem, cesta v těžkostech, ale jde po ní, běží, jako každý z nás - každý jsme totiž hlavně sám. Jeho záda jsou dojemná, vítězná a... krásná.

Tahle fotka je a bude aktuální vždycky, časem neumře... kéž by ona vítězná a aktuální tolik za čas aktuální nebyla.

http://kultura.zpravy.idnes.cz/czech-press-photo-soutez-vitez-vysledky-oceneni-fotografie-mafra-1c3-/vytvarne-umeni.aspx?c=A171121_102835_vytvarne-umeni_jan