Jinej stav je jinej stav
Odvedla jsem ráno dcerku do školy a rovnou se vypravila na lékařskou kontrolu k Apolináři. A tak se stalo, že jsem se po dlouhé době připletla do ranní špičky. Asi si to dokážete představit.
V metru všichni chvátali, spěchali, kličkovali… zatímco já jsem se jen tak pomaloučku šinula svým tempem a snažila se těm sprintujícím lidem moc nepřekážet. A v tom mi to došlo. Jo, to je ten jinej stav. Ještě před pár měsíci jsem byla jedna z těch spěchajících, chvátajích, zatímco teď jsem ráda, že jsem schopná se vůbec přesunout. A když u toho navíc nefuním moc nahlas, považuji to za nebývalý úspěch.
Začala jsem si uvědomovat, že to ale vlastně není jediná změna, která mě v poslední době postihla…
Tak například schody jsem vždy vybíhala. Stát na eskalátoru mě totiž fáááákt nebavilo. Kdežto teď si na pojízdných schodech s klidem postojím a kdyby tam byly k dispozici sedátka, jako v některých výtazích, s radostí využiju i jich.
Také jsem přestala být stíhač autobusů, tramvají a souprav metra, které jsem vždy svižně a úspěšně dobíhala.
Teď docházím na zastávku a když vidím, že mi právě přijel bus, který bych dříve s přehledem doběhla, kouknu se na pupek přede mnou, pohladím ho a mrňousovi uvnitř řeknu: Zase tak moc nespěcháme, že?
Pak dojdu v klidu na místo, sednu si na lavičku, vytáhnu knížku – a počkám na další spoj.
Dokonce se u mě projevila jakási nezvyklá trpělivost. Před pár měsíci, když jsem přišla na zastávku MHD a zjistila jsem, že mi dopravní prostředek jede AŽ za 5 minut, rozhodla jsem se jít na další zastávku, protože trčet na jednom místě bylo pro mě prostě nemyslitelné.
A nyní? Zjistím, že mi bus jede za 10 minut, pohladím pupek, mrňouskovi řeknu, že ty spoje vůbec nenavazují - a hádejte co? Jdu si sednout s knížkou na lavičku.
Taky jsem zjistila, že v devátém měsíci není tak jednoduché přehodit si při sednutí elegantně nožku přes nožku. Na klíně se mi totiž vždy uvelebí pupek a nožka tím pádem nejde ladně přehodit přes druhou. Není tam na ni místo.
No nic. Kdesi jsem četla, že pravé dámy si při sezení nohy přes sebe nikdy nedávají. Maximálně je zkříží přes sebe v kotnících… A tak si tedy hraji na dámu.
Další docela zásadní změna je TĚŽIŠTĚ. Nepřibrala jsem sice nějak extra moc. Lékaři a sestřičky mě dokonce chválí, že jsem jak podle tabulek – jenže - když se těch 12kg, na které nejsem zvyklá, objeví převážně v přední části těla, musím si zkrátka na správné vyvažování dávat pozor.
To platí hlavně při vstávání z podřepu. Abych pravdu řekla, tak se téhle pozici v poslední době vyhýbám, jak to jen lze. Takže např. když jsem si nedávno chtěla obléknout něco, co mám v šatně umístěno ve spodní poličce a představila si, jak se pak snažím zvednout a sápu se po vyšších poličkách, abych našla nějakou oporu, svůj původní plán jsem rezolutně zamítla a rozhodla jsem se obléci si něco jiného, co je uloženo na, pro mě momentálně, dostupnějších místech.
A zvednout se z podřepu bez opory – tak to teď beru, jako výkon hodný olympijského ocenění.
(O hekání, funění a supění, které tento výkon provází, tady však raději psát nebudu.)
Dokonce mě napadlo, že by vůbec nebyl od věci takový menší, přenosný jeřáb, s jehož pomocí bych se mohla bez problémů dostat z podřepu do stoje vzpřímeného…
Toto je však samozřejmě jen malý výčet změn, které jsem u sebe v poslední době zaznamenala a které jsem si uvědomila.
Jo, prostě jiný stav je jiný stav… Ovšem teď mě tak napadá, že já se té své pupkové zátěže za pár dní zbavím. A ocitnu se zase v tzv. stavu „normálním“.
Co si však počnou např. ti pánové, které potkávám v naší oblíbené hospůdce a kteří mají svou setrvalou pupkovou zátěž kolikrát i daleko větší než já teď?
Nóóó… řeknu vám - nezávidím jim… A možná, že ten přenosný jeřáb není zas tak uhozený nápad…
Helena Skočová
Čtyřhvězda podle Fischera: špína, zápach, střepy v bazénu
V poslední době jsem četla několik článků o tom, jak jsou Čeští turisté v zahraničí považováni za věčně nespokojené hosty, hledající na všem nějaký problém. Tehdy jsem nechápala proč. Nyní... možná... už asi ano...
Helena Skočová
7. Vnímání nové situace matkou versus vnímání dcerou
Zatímco jsem se prala se svými emocemi, náporem strachů a obav, jak budu zvládat náročnou péči o nemohoucí seniorku, jsem zároveň pořád myslela na ty moje nejbližší. Holčičky a manžela. Jak zvládli první den oni.
Helena Skočová
6. Den první - to byl náraz!
Opustila jsem Sarnu. Ten kouzelný správcovský domek letního sídla hraběnek Gessy, obklopený zahradou a parkem, kde teď budou bydlet moje holčičky. A přestěhovala jsem se o 17 km dál, do bytu k babičce.
Helena Skočová
5. Už tam budéééém?
Cesta do Itálie byla krásná, ale dlouhá. Celých těch deset dnů před odjezdem, jsem měla obavu, jak ji budou holky zvládat. Tedy hlavně malá tříletá Saša.
Helena Skočová
4. Pozor na to, co si přejete…
...přání se totiž plní. Někdy však jejich splnění může přijít zcela nečekaně a může mít taky velmi nepředvídatelnou podobu. Takže vás to může parádně zaskočit, tak jako třeba teď mě.
Helena Skočová
3. To byl ale fičák
Bylo zvláštní zamykat za sebou vchodové dveře našeho bytu s vědomím, že JÁ je znovu odemknu až po několika měsících. (Tomík se vracel už za pár dní. Do Itálie nás jen odvážel.)
Helena Skočová
2. Ty vole, co jsem to provedla!
Píšu si deník. Už měsíc. Že to není žádná ohromující zpráva? Ne, není. To s vámi souhlasím. Ale důvod, PROČ jsem si ho začala psát, ten už docela zajímavý je. Tedy - aspoň pro někoho. :)
Helena Skočová
1. Krize nebo dobrodružství?
Záleží na situaci. Jistě. U mě, tedy v tom posledním případě, byla nejprve krize a pak následovalo dobrodružství, ve kterém proběhla a stále v různých intervalech probíhá celá série větších či menších krizí.
Helena Skočová
Co mi koronakrize dala a vzala
Svět se pomalu začíná vracet do normálu – i když ten „normál“ teď bude asi dost jiný než byl před pár měsíci. Jen před pár měsíci, kdy si nejspíš málokdo dokázal představit, že by se něco podobného mohlo stát...
Helena Skočová
Halloween, Dušičky a nebo Samhain?
Určitě jste sami zaznamenali, že v obchodech se to již od konce září začíná hemžit čokoládovýma figurkami Mikulášů, čertů, andělů. Vánočními stromky a ozdobami...
Helena Skočová
Věk? To je jen číslo
Víte, já svůj věk nějak moc neřeším. Je to pro mě zkrátka jen údaj v občance. A často dokonce ani nevím, kolik mi to vlastně je.
Helena Skočová
Taková malá domácí skorovražda…
Vražda? Ve fungující domácnosti? Že k něčemu takovému nemůže dojít? Ale může... a jak snadno. Nevěříte? Já jsem si zrovna nedávno na jednu takovou příhodu vzpomněla...
Helena Skočová
Vánoce, Vánoce přicházejí…
... a taky přišel čas adventu - a tím pádem čas shonu, stresu, nervozity, únavy až vyčerpání, podráždění... Vždyť ze všech stran nás média masírují představou těch jediných pravých dokonalých Vánoc.
Helena Skočová
„To je tedy spravedlnost…“
...pronesl syn na mou adresu. Pravda, člověk se snaží ke svým dětem chovat stejně, ale když je dělí téměř dvacetiletý věkový rozdíl, dostává pojem „rovný přístup“ trošku jiný rozměr – tedy alespoň v některých chvílích.
Helena Skočová
Poprvé
Každé „poprvé“ je zvláštní chvíle. Z některých je člověku úzko a svírá se mu žaludek, na některá se těší, ale téměř všechna „poprvé“ si pamatuje.
Helena Skočová
Mateřská – to je fuška
Občas slyším a někdy i najdu v diskusních fórech na internetu, jak si maminky stěžují, že absolutně nechápou, proč se mateřské (rodičovské) říká dovolená. Vždyť to žádná dovolená není. Naopak je to pořádná fuška.
Helena Skočová
Nuda? Nehrozí! Aneb - kojenec na střední
Nuda s dětmi opravdu nehrozí. Navíc stále více chápu to známé rčení: Malé děti – malé starosti, velké děti – velké starosti. S tím, jak mi ty moje ratolesti rostou, tomu rozumím čím dál tím víc.
Helena Skočová
Co rok a život dal
Konec starého a začátek nového roku je období kdy většina lidí bilancuje, co se jim v tom starém roce povedlo, nepovedlo, co stihli nebo naopak. Zkrátka, jaký ten rok byl.
Helena Skočová
Prosím vás, kde to jsme?
Základní pravidlo pro cestování je neztratit správný směr. Vím, každému není dán orientační smysl v potřebné míře, aby na svých poutích nezabloudil.
Helena Skočová
Není kapucín jako kapucín
Ne, nemám teď na mysli členy známého mnišského řádu. Kapucín je v tomto případě (většinou) mladý muž, jehož nezbytným vybavením je mikina s kapucou. Kapucu MUSÍ mít naraženou na hlavě a to co nejvíce do čela a obličeje.
předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
- Počet článků 98
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1437x
Seznam rubrik
- Dobrodružství v Itálii
- Ze života
- Já běhám, a ty?
- K čemu mám co říci
- Náš život s Johnym
- Pohádky pro Aničku