Život je někdy hnusnej, hnusnej, hnusnej aneb Bože proč?

Tento článek nebude o mne. Mám hodně přátel, kteří jsou skvělí, milují Boha a přesto je jejich život nesmírně těžký. Na mne v těchto dnech také dopadlo spoustu těžkostí, které ale jdou nějak zvládnout. Jen se vzdám nějakých věcí, protože si v současné době prostě nemohu dovolit vše. Mít auto, studovat, rěšit všechny resty, které se mi nahromadily během třiměsíčního marodění. Ale tohle je příběh mých přátel.

Už jsem o tom trochu psala. Věřící přátelé čekali rodinu a o jedno miminko přišli. Druhé se teď narodilo předčasně o 2,5 měsíce s váhou 1 kg a já mám šílený vztek.

Vím, že bych neměla, ale strašně se zlobím na Boha. Proč to dopustil? Proč to dovolí? Proč některým hajzlům v životě prochází skoro vše a u někoho dopustí, aby se mu stalo třeba toto.

Neodvažuji se vůbec přemýšlet, jak to celé může dopadnout. Vím, že medicína je dnes už daleko.

Mne krásně opečovávali v inkubátoru s porodní váhou lehce přes 1kg a také jsem to zvládla. Ale to je jiný příběh.

Ve vlastním životě nemám tendenci srovnávat. Každý máme svou vlastní životní cestu. Netrpím pocitem srovnávání ten se má takhle, líp, hůř, bohatý, chudý apod.

Když přijdou takové těžké okamžiky, které zažívá moje kamarádka, tak začínám tápat. Vím, že láska a víra v Boha neznamená, že život tady na zemi bude procházka růžovou zahradou, ale když přijdou okamžiky, které nemůžeme ovlivnit, tak bych ráda žádala po Bohu trochu spravedlnosti a pochopení.

Proč se to stalo? Proč to dopustil? Jak mu mám pořád důvěřovat?

To jsou těžké otázky, které si později asi kladou všichni, kteří procházejí podobně těžkým obdobím jako moji přátelé.

Budu se moc modlit, aby to dobře dopadlo, a věřím, že i vám Bůh odpoví ve vašich zlomových okamžicích.

Někdy Bohu  vůbec nerozumím, ale víra v Boha stále zůstává základem mého života..