Možná to znáte. To věčné odškrtávání. Dnes jsem zvládla schůzku, děti, poradu, nákup, mytí oken, servis auta, pracovní pohovor apod. A večer po práci, uběhla jsem 5 km, na kole dala 30 km, v bazénu tolik atd.
Žijeme v době, kdy oceňujeme výkon. Někdy až moc. Ve sportu, v práci, koníčcích, dokonce i v umění.
Na startu běžeckého závodu je přes sto vytrvalců. Všichni jsou špička, všichni na sobě tvrdě pracují, ale vyhrát může jen jeden.
Toho pak oslavujeme, obdivujeme, chválíme. A co ten druhý, pátý, desátý? Ty už tolik nevnímáme, přece nevyhrál.
Není těžké odvozovat svou osobní hodnotu od výkonu. Vesměs to dělá celá společnost, ikdyž dobře to myslím není.
Takže hodnotu mám jen pokud podávám výkon, ale jinak ne.
Společenská norma dneška, omyl z hlediska lidského.
Člověk jsem, tedy hodnotný, když přjmu své já, svoji osobnost.
Mohu být na invalidním vozíku, bez práce nebo těžce nemocný, ale pořád mám svou hodnotu.
Trvalo mi to docela dlouho než mi to došlo, ikdyž některé výkony mne pořád těší. Neurčují však, kdo jsem.
Ani žena, která je matka nemá větší hodnotu než žena, která děti nemá.
Prostě jen ta druhá nemá děti. Myšlení proti proudu, já vím.
Ženeme se podvědomě za výkony nejen kvůli vlastnímu pocitu hodnoty, ale i kvůli pochvale a uznání ostatních.
Tohle uznání však nepomůže, pokud svou hodnotu sami neznáme.
Pak zbývá ten neustálý koloběh za výkonem a pochvalou. Od sebe či ostatních.
Ten, kdo doběhl do cíle druhý, má stejnou hodnotu jako ten první, my však vnímáme jen toho prvního.
Věřím v Boha přes dvacet let a teprve teď se učím poznávat svou hodnotu v Bohu, ikdyž k výkonům mne to pořád svádí.
Přeji vám všem, abyste dokázali pociťovat svou hodnotu, ikdyž zrovna nepodáváte super výkony.
Milovat sami sebe můžeme, protože prostě jsme, k tomu nepotřebujeme doběhnout první..
