Nikdy necítím spojení s vlastním češstvím víc, než když vidím záběry z Mnichova 1938, z roku 1968 nebo si vzpomenu na rok 1989 a ten pocit, že se něco asi děje.
Rodiče mne na Václavské náměstí sice nepustili, ale sledovala jsem vše. Diskutovali jsme ve škole, a pak přišly všechny ty změny a po nich zas zmařené naděje.
Naděje, že to bude lepší i dnes, zase mizí. Bojíme se o své základní jistoty tolik, že radši budeme mlčet.
Nebudeme říkat pravdu jako to připomínal po listopadu Karel Kryl?
Nebudeme říkat ten politik asi krade, protože pro něj pracujeme?
Sice ho nezvolíme ve volbách, ale jistota je jistota. Výplata přece zaplatí tu naší hypotéku a nakrmní naše dvě děti.
A v televizi se necháme manipulovat komunistou:" Uranové doly a zavírání nepohodlných lidí"?
"My nic, my muzikanti, to katolíci vyvražďovali ve středověku."
Laciné odpovědi a manipulace bez jasných odpovědi. I tak můžou občas dnes vypadat diskusní pořady ČT.
Potřebuju si koupit ledničku a pračku, ale nemám na to, takže budu plakat po socialistických jistotách s bratry na věčné časy?
Ano, některé byly a mnohé ne. Za cenu zavírání, nesvobody ve všech směrech a jednotné totalitě.
Svobodu si musíme bránit a hlídat i dnes !
I za cenu, že můj názor bude nepohodlný pro jisté lidi a menšinový.
Prezident si potřese rukou s Rusy místo oslav Listopadu 1989 a komunista se nám bude chechtat do obličeje v čele Poslanecké sněmovny.
Chceme vážně takovou demokracii? Je potřeba jednat, třeba i křičet a demonstrovat.
Naše svoboda přece za to stojí. Pokud budeme vystrašení a zbabělí, tak se můžeme jednou probudit v kapitalismu podporovaném komunistickou stranou a strachem něco říct.
Protože jinak přijdeme o práci a nekoupíme si ani tu ledničku a pračku.
Nebo už jsme se tam probudili?
