Vždycky mi budeš chybět babi..

V určitých okamžicích života si uvědomíme jak je všechno pomíjivé. A to hlavně, když vám zemře nejbližší člověk. Už neřešíte jako ostatní dny zda stíháte to či ono, teď už víte, že nestihnete nic. Můžete jenom vzpomínat na všechny ty chvíle, které jste prožili s tím, na kom vám záleželo a že i díky němu byl váš život něčím vyjímečný.

Nepotřebuji se litovat, zažila jsem toho v životě dost a náhlá smrt i u cizích lidí mne trochu zasáhne. Chápu tu bolest, protože jsem si ji párkrát už zažila.

Neznám moc lidí, kteří by mne tak milovali jako moje babička. Sice jsme byli čtyři vnoučata, všichni podobně staří a všechny nás milovala, i když pro mne měla asi největší slabost.

Jistě, já jediná jsem nakonec uvěřila v Boha, ale tím to nebylo. Milovala jsem ty příběhy o jejím dětství na Ukrajině a práci ve válce, kdy sloužila jako zdravotní sestra.

Neznala jsem nikoho jiného, kdo by tak ochotně vždy pomáhal jiným. Sama měla velice těžký život, ale nikdy si nestěžovala. Bůh mi dá sílu, říkávala a s Boží pomocí to zvládnu. Bůh jí dal hodně síly, protože zemřela až v osmdesáti letech, i když za posledních patnáct let byly okamžiky, kdy jí lékaři už nedávali žádné šance.

Její srdce a víra ji tu šanci vždycky vrátili, a hlavně pomoc její nejstarší dcery. Poslední rok než zemřela, byl náročný pro všechny.

Byla trochu tvrdohlavá a celodenní péči v křesťanském zařízení odmítala. Tu péči jí obstarávala moje mamka a byla už velice vyčerpaná.

Probdělé noci, vstávání, přesouvání z lůžka do křesla či vozík. Posledních pár měsíců jsem trochu pomohla i já. Škola neuteče, nic neuteče. Lidský život má tu největší cenu a hlavně lidské srdce.

Byla nadšená z mojí přítomnosti. Hrávaly jsme kostky, předčítala jsem jí z Bible a v noci přibíhala k posteli na každé její zavolání. I s těmi základními potřebami byla už odkázána na jiné.

Touhu žít měla, ale její tělo už vůbec nebylo schopné přijímat žádnou potravu.

Občas i já jsem chvílemi nezvládala. Po sedmdesáté někoho přesouvat z křesla na záchod během několika minut bylo už psychicky vyčerpávající.

Nakonec umřela v mojí přítomnosti a tak si to asi přála. Do poslední chvíle jsem netušila, že umírá a zdravotní sestra již byla na cestě.

Nemocnici odmítla a „rodinný“ lékař po telefonu naznačil, že už potřebuje jen klid.

Věděla jsem, že i ona se smrti trochu bojí, i když Boha tak milovala.

Stihla jsem jí ještě říct, co pro mne všechno znamená a jak moc jí mám ráda.

Vypadalo to, že mne ještě slyší a pak vydechla naposledy.

Ta bolest byla nepředstavitelná, ale věděla jsem, že už nechtěla žít. Neměla už sílu. Její tělo nemělo sílu a v životě toho vybojovala už dost. A hlavně milovala.

Milovala tolik lidí a tolika lidem pomohla.

Milovala i mne a to bylo to nejcennější, co mi mohla dát.

Vždycky mi budeš chybět babi..

P.S. Jako vzpomínka na moji babičku, která zemřela před pěti lety..