Někdy už mám svého miláčka vážně dost. Chce se pořád mazlit a na jídlo je pěkně vybíravý.Nemám ani chvilku na sebe. Z gauče sleze akorát, když přijdu z nákupu. Prošmejdí všechny tašky, jestli tam není něco, co mu chutná.
Když jdu do koupelny, tak tam musí být taky. Sám pořád leží, ale když si lehnu já, tak mu chybím.
Několikrát jsem mu vysvětlovala, co si nepřeju, ale vysvětlujte mu to.
Zbytečně žárlí, a když s někým telefonuji, tak mě musí najednou pusinkovat.
Myslím, že jsem docela v pohodě, ale někdy už mi také rupají nervy.
Dám miláčkovi pohlavek a pak si dělám starosti, jestli jsem ho neuhodila moc.
Když si ho chci udobřit, tak si dáme to, co nám chutná stejně. Dušené kuře s rýží.
I když on to zhltne jedna dvě a pak si myslí, že sní zbytek i mně.
Neustále na něj mluvím, i když některé kamarádky nesouhlasí a říkají, že oni přece nerozumí.
Ale rozumí. To už mám dávno vyzkoušené.
Když už ho mám vážně plné zuby a divím se, co se z miláčka vyklubalo, tak řeknu.
„Ne, teď si nebudu hrát.“
„ Vem si provaz!“
A moje skoro sedmiměsíční štěně jménem Budy nadšeně vyskočí a běží pro svou oblíbenou hračku.
Provaz pro psy, jednou tak větší než je on.
Stiskne ho mezi zuby a dožaduje se hry jménem přetahování.
A co se dá dělat. Jdeme si hrát.
Kdo by mému zlobivému štěňátku s chytrýma očima odolal.:)
