Kdo to nezažil, tak to nepochopí. Už když oblékáte cyklistické tričko, kraťasy a boty. Kontrolujete kolo, batoh a další výbavu. Najednou se dostaví ten pocit vzrušení. Jdu na kolo!
Před týdnem jsem ho přivezla ze servisu, fešáka. Nové gumy i duše, brzdy a je jak nový. Sedla jsem a uháněla z obchodu domů a ten pocit euforie! To kolo je prostě boží. Jedete, vítr vás ovívá a máte pocit, že můžete všechno. Máte pocit, že můžete lítat.
Dva roky jsem na kolo nesedla a měla jsem obavy, jak tu první vyjížďku zvládnu. Moc jsem nespala a stejně jsem vyrazila. Přece nemůžu jet až zítra, musím jet ještě dnes. Obvyklá trasa přes Šárku, Nebušice a všude krásně zeleno. Co se děje? Já ještě můžu, vyjíždím i kopečky a nefuním.
Kolo je prostě vášeň, která mě chytila a nepustila. Vychutnávám každý detail za jízdy. Slunce, krajinu, šumící vodu. Projíždím Dolní Šárku, nikde ani živáčka, ani jedno kolo.
Jsem v Dejvicích a už je tma. Přemýšlím o další trase. Kratší či delší. Únava je napoprvé najednou znát. Přece nejsi bábovka, povzbuzuji se v duchu. Pojedeš dál. Míjím Pražský Hrad a jsem na Petříně.
No dobře, tenhle kopec nevyjedu, jdu pešky a chvíli odpočívám. Minu Růžovou zahradu. Panebože venku je tak krásně, tomuhle se nic nevyrovná.
A poslední výšlap kolem Strahova. Ne neslevím, tohle dám. Šlapu a mám toho dost, ale jsem šťastná.
Za chvíli jsem na hoře. Rovinka, mám vyhráno.
Adrenalin v těle bije na poplach a na tachometru mám třicet kilometrů.
Vím, není to strašně moc, ale po dvou letech?
Trénink na Ladronce se asi začíná vyplácet a já jsem šťastná.
Jestli jezdíte, tak mi určitě rozumíte..
