Marně přemýšlím, v jaké době se to dnes pohybujeme. Sdílíme své životy přes sítě a přijde nám to už úplně normální, alespoň většině.
Minulý týden se opět vdala jedna kamarádka z naší party, a tak jsme se po dlouhé době sešly. Bez milionu dětí kolem, i když pár jich tam taky bylo.
A moje kamarádka, která vystudovala skoro dvě VŠ, Japonštinu zabalila myslím ve čtvrťáku, protože nestíhala s jiným oborem na Fakultě sociálních věd, kamarádka, která pracuje přes dvacet let na americké ambasádě, setkala se s Madeleine Albright a tenkrát nám nadšeně ukazovala, jak jí osobně americká diplomatka podepsala své paměti, tak tahle kamarádka jásala, že její syn, kterému je čtrnáct, má instagramový profil, kde sdílí svá videa.
Ano vím, i když jsem vystudovala " média", tak jsem mimo a nechápu, že hodně teenagerů, chce být youtubery.
Pořád mi to přijde divné, i to, že tahle generace sítím úplně propadá a nejen ona.
Někdy mám pocit, že někteří nedokáží opustit svůj domov bez tyče a mobilu, aby mohli s ostatními sdílet skoro vše, co dělají.
Vím, že soudím.
Každý má právo žít, jak chce, třeba hlavně veřejně.
Při svých nočních procházkách Prahou poslouchám muziku a občas se donutím vytáhnout mobil, když vidím úchvatný záběr Malé Strany, Petřína či Hradčan.
Už ten celý proces, že lovím někde v báglu mobil a ztrácím kontakt s přírodou na Petříně, mi celý ten průběh focení, dost narušuje.
Donutím se udělat nejvýše čtyři fotografie a mobil zase skončí v batohu.
Pamatuji si na dobu, kdy jsme si psali dopisy. Ty na papíře, protože jsme chtěli někomu něco sdělit.
Pak jsme museli koupit známku, obálku a dojít na poštu či najít poštovní schránku.
Dneska během pár vteřin můžete říct celému světu, že milujete svojí rodinu, manžela či děti a ještě si dát pěkné foto na Instagram či Facebook.
Marně přemýšlím, nakolik jsou tato sdělení upřímná a komu je vlastně sdělujeme.
Manželovi, kterého máme doma? Tomu to snad můžeme říci doma v soukromí a ne tak, že to zároveň sdělíme celému světu.
Myslím, že Shakespeare řekl, že svět je jedno velké jeviště.
Bojím se, že na tom pomyslném jevišti, se dnes pohybujeme už vesměs všichni.
Nejen pracovně, ale i soukromě.
Jenže říct někomu osobně, že vám na něm záleží, je o dost těžší.
A hlavně opravdovější..
