Nahlas se to moc neříká. Zvykli jsme si na záběry války z televize, ale cítíme se v bezpečí, prozatím.Je dvacet let po listopadu a já se tak poprvé necítím. Ne proto, že nemám práci a často si kladu otázku, jak vůbec vyjdu. Mám pocit, že jsme zapomněli jaké to bylo, když se nás v Mnichově mocnosti zřekli nebo, když nám Rudý bratr diktoval jak budeme žít.
Strach, pohodlnost a morální slabost. Nějak začínám mít pocit, že se jako země zaprodáváme, a pokud by vznikla nějaká nová železná opona, tak nebudeme vědět, na které straně najednou stát. Myslím, že jsme si docela zvykli, že se máme dobře a s nikým si to nechceme rozházet. Budeme obchodovat s Čínou a jestli se tam porušují lidská práva? Koho to zajímá. Obchod je obchod a my už jsme na svoje nedávné dějiny jaksi zapomněli. Tato zbabělost a morální slabost se nám jednou pěkně vymstí a nejlépe to je vidět na Ukrajině. K zásadním krokům se Evropa ani USA neodhodlají a Rusko v čele s Putinem nakonec asi Ukrajinu ovládne. Pořád vám to nepřipomíná Mnichov,kde nás mocnosti hodili přes palubu, aby si to ulehčili? A nakonec 2. světová válka stejně byla a dotkla se všech, i těch, kteří Hitlerovi ustoupili. Potřebujeme obchodovat, potřebujeme ropu a plyn a nevím, co ještě. Ale kde je ta hranice, kam necháme tyrana zajít? Slyšíte to slovo hranice. Celý lidský život se točí kolem hranic. Hranice vymezuji i lidské bytosti. Když přestanete platit elektřinu, tak vám přeruší dodávky. Když v noci vzbudíte souseda nadměrným hlukem, tak porušíte jeho právo na noční klid. I pomyslná hranice odděluje dobro od zla. Možná bude v Evropě dostatek ropy i plynu, obchody budou plné jídla a jeden stát postupně zanikne. V obchodě si koupíme levnější kalhoty, které ušijí dělnice v Číně za nelidských podmínek. Pro určitou část světa bude všeho dost, ale co ta druhá část? To jednoduše zavřeme oči? A co když to Rusku nebude stačit? A co až někdo bude chtít porušit naše hranice a znovu omezit naše lidská práva? Necháme to tak být a za cenu pohodlí ustoupíme dalšímu tyranovi?
