Válku na Ukrajině se snažím už vůbec nesledovat, protože poslední dny cítím totální bezmoc. Bezmoc něco změnit, bezmoc nad tou lidskou tragédií.
Nechápu význam médií, už jim vůbec nerozumím. Nač potřebujeme vědět, co se děje tak daleko a zároveň, tak blízko.
Mít tu moc, tak sednu do svého tryskáče, zaletím za Macronem a Putinem a donutím ty dva kámoše, aby si sedli k jednomu stolu.
A Putin Makronovi slíbí, že to všechno zastaví, že ten teror všechen zastaví, protože to už došlo až moc daleko!
Došlo to daleko, že mladí a úchylní Rusové se natáčejí, jak znásilňují roční děti.
Je mi špatně z lidské zvrácenosti a zloby, je mi špatně a stydím se, že jako lidé dokážeme páchat taková zvěrstva.
Příroda je moudřejší než my, my lidé se dokážeme zničit sami, dokážeme tolik ubližovat.
Svět se bohužel točí dál. Lidé chodí na plesy, baví se, žijí a milují.
Můj svět se najednou zastavil a stojí mě hodně sil, jít dál.
Obdivuji tu Ukrajinskou hrdost a statečnost, ukrajinské ženy, které dobrovolně uklízejí Prahu jako vděk, že tu mohou být.
Někdy ke štěstí stačí vážně málo a někdy nepomůže asi nic.
Jako lidé jsme úplně selhali a to, co dovolíme na Ukrajině, je naše totální prohra.
Tenhle boj jsme bohužel prohráli, protože jsme zůstali, tak zoufale zbabělí..
