Soudit je vždycky snadnější než chápat..

Máme za sebou Štědrý den a já sedám ke klávesnici počítače. Nechce se mi, ale musím. Možná je na čase jít s kůží na trh. Přece jenom už mám za sebou desítky blogů a x let zde na idnesu.

Idnes sice s blogy trochu skomírá, ale pár nadšenců pořád zůstává.

Já vlastně nikdy nevím, o čem budu psát.

Jen mi přijde na mysl nějaká myšlenka a vím, že to musím jít napsat.

Nechám se vést prostě emocemi stejně jako při psaní mých písňových textů a nakonec vznikne píseň nebo nějaká úvaha.

Ješte nevím, co vznikne z dnešního blogu, ale uvidíme.

Je mi lehce přes padesát, ikdyž vím, že na to nevypádám.

To už je čas, kdy člověk začně trochu bilancovat, protože vidí, že lidský život je prostě konečný a má před sebou už jen určitou řádku aktivních let.

Sice se neděsím stárnutí, ale duše bohužel, či bohudík nestárne a v tom zrcadle pořád člověk touží vidět tu mladou duši.

Možná poprvé v životě vím, že idkyž nemám nějakou rodinu, tak ten život prostě nějak zvládnu sama. Třeba ne napořád.

Není to sice sranda, ale v dětských domovech jsou desítky dětí, možná stovky, které v osmnácti letech budou mít start do života velice těžký.

Dnešní doba je paradoxní, v nečem i pokrytecká.

Vesměs všichni se nějak ženeme za jistotou peněz a života na určité úrovni.

Jedni létají na zimu do Dubaje a aktivně pracující žena v předůchodovém věku skončí v azylovém domě a je vděčná dle svých slov za teplé jídlo.

Jedni se možná mají tak dobře, že neví, co by si už pod stromeček dali a jinde je problém najít peníze jen na štědrovečerní večeři.

Většina z nás se pořád někam žene, hlavně za materiálnem a pomyslnými úspěchy.

Káždý smysl svého života vidí jinde a je to tak v pořádku.

Jenže nakonec jsme jen lidé a každý potřebuje nějakou lidskou duši.

Přátelskou, kamarádskou, rodinnou nebo partnerskou. Prostě někoho, kdo ho pochopí a opravdu zná.

Dřív jsme si na Štědrý den volali a sdělovali si, co jsme dostali od Ježíška a jáke to u nás bylo. Dnes si dáme fotky na sítě.

Je to vesměs takový status ve stylu ukaž co máš a jak se máš dobře.

Když vidím články o Karlosovi Vémolovi, tak najednou ukaž jak se máš dobře, nějak nefunguje.

Ti, co se zrovna dobře nemají nebo jim je mizerně, tak žádne takové fotky nesdílejí.

My lidé jsme zvláštní a někdy velice krutí.

Chápu, že v diskusi hodnotíme o dané situaci co se dá, ale proč proč proboha urážet jeho ženu a děti.

Co je to v lidské povaze, že někomu udělá dobře, že si kopne do člověka a zkritizuje jeho vizáž a jeho děti?

Tohle je to nejhnusnější zlo a lidská malost. Jakoby obličej manželky a jeho dětí nějak souviseli s tím, co se děje.

Nesouvisí, ale proč si neplivnout.

Možná jsem ve svém věku stále naivní, ale vím, že peníze sice mohou život ulehčit, ale všichni nakonec toužíme po jedinném.

Porozumění a přijetí jinými lidmi.

Ježíš Kristu zemřel i za moje hříchy a já jsem ráda, že včera jsem mohla oslavit jeho narození.

Přála bych nám všem a to nejen o Vánocích, ale během celého příštího roku, abychom se snažili lidi více chápat a třeba dokázali i odpouštět.

A soudit nechme ty, kterým to náleží.

Zde na zemi na to máme soudy a justici a v Nebi nás bude soudit Bůh.

Ikdyž vlastně ne úplně.

Vždycky se mi líbí jak ve svých promluvách kazatel a teolog Vojtěch Kodet říká, že Pán Bůh nám chce všem odpustit a dát nám život věčný.

Jenom mu tu možnost prostě musíme dát..