No jistě, proti tomu roztomilému psíkovi nic nemám, ale o čem pes Simony Krainové na červeném gauči pana Krause vlastně vypovídá? Asi hlavně o nás. O tom, že žijeme hlavně veřejně, sdílíme dokonalé fotografie a lehce kritizujme.
Tenhle článek nebude o tom roztomilém pejskovi, ale o našich životech.
Máme ještě vůbec nějaké soukromí a chceme ho?
Doba koranaviru nás donutila sednout si k počítačům více než dříve. Možná i profese, které bychom online nikdy nepředpokládali, už online jsou a budou.
Mediální sféře se u nás věští velká budoucnost, online byznys má prý stále velké rezervy.
Jenže, lze doopravdy žít pořád online?
A chceme žít život jenom online?
Já ne.
Vždycky, když vyrážím do přírody, tak docela s nechutí vytahuji mobil a fotím tu nádhernou krajinu kolem.
Nedokáži totiž prožívat tu nádheru a přitom přemýšlet nad optimálním záběrem.
Pak nakonec pár fotek udělám.
Jasně, přece nebudu za blbce, musím si na ten Instagram a Facebook dát nějakou fotku, aby bylo vidět, že žiji ne?
Jenže. pak vlastně nežiji. Jenom něco ostatním ukazuji. Nějaký obraz, dokonalý obraz.
Proč?
Asi mám pocit, že nebýt na sociálních sítích je jako, když nejsem.
Jsme tam přece všichni. Skoro všichni.
Vadí mi to, ale stejně jsem kvůli práci hodně online a komunikuji a komunikuji a nic jiného mi nezbývá.
A při další vlně koronaviru, asi nic jiného nezbude nám všem.
Jenže, kdo chce dostat polibek online?
Děti taky online nepohladíme a kamarádce taky vše raději řekneme u kávy než přes zoom, že?
Nechci úplně zatracovat sociální sítě, svou roli jistě ve společnosti mají a mít budou.
Mám pocit, že by nám sociální sítě měly dobře sloužit, jenže se obávám, že začínáme sloužit my jim.
Deformujeme své životy na dokonalé v Instagramových a jiných postech a zapomínáme, že život dokonalý není a ani nemá být.
Vůni sena, čerstvě posečené trávy či vzduchu nad tekoucím potokem, se nic nevyrovná.
Doufám, že najdu odvahu žít více v realitě a přírodě, než na síti.
Přeji tu odvahu nám všem..
