Její jméno jistě znáte. Napsala Tajnou knihu, knihu o mileneckém vztahu s Největším Čechem. Literárně fabulovala, zapírala, ale pak se nakonec pod vlivem médií přiznala.“Ano, byla jsem milenkou Václava Havla.“ Kniha nevyšla úplně ve vhodnou dobu a exprezident Havel nedlouho nato zemřel.
Tábor kritiků se rozdělil na dvě strany. Jedni autorku obvinili z vypočítavosti, bulvárnosti, ziskuchtivosti apod. Druhá skupina, vesměs ta, která knihu četla, projevila s Tajnou knihou souhlas.
Hlavně v internetových diskusích, veřejně se za ní postavil málokdo. Média knihu i autorku rozcupovala, leč mohla a autorka tu tíhu mediálního tlaku neunesla. Ani se jí nedivím. I já jsem zhodnotila počin Ireny Obermannové vydat Tajnou knihu, ve svých komentářích velice tvrdě. Ublížila myslím hodně lidem, ublížila hlavně sobě.
Irena Obermannová píše ve svých knihách úplně na dřeň. Zveřejní o sobě skoro vše a nechává čtenáře nahlédnout do své intimní životní reality. Já bych se ve svých knihách nedokázala takhle „obnažit“, ani bych tomuto obnažení nikdy nevystavila své blízké ani současné či minulé přátele.
Autorka Obermannová se potřebovala ze všech mediálních tlaků vypsat. Chtěla očistit své jméno.
Nejdříve jsem přistoupila ke čtení Panoptika českého skepticky, ale pak mě to velice chytlo a konečně jsem spisovatelku pochopila.
Irena Obermannová prožila s Václavem Havlem silný vztah a potřebovala se z toho vypsat neboli nějak dostat. Neunesla konec vztahu a její touha vydat knihu byla silnější než strach, co by to mohlo vyvolat.
Nikomu nechtěla ublížit, ale myslím, že trochu naivně nedokázala předpokládat, co s knihou udělají média a co ten mediální kolotoč udělá s ní i jejími aktéry.
Václav Havel knihu četl, jak sama Irena Obermannová uvádí, ale nakonec se od ní veřejně distancoval.
Moc se mu nevidím a právě tenhle distanc donutil Obermannovou mluvit.“Ano, byla jsem milenkou Největšího Čecha.“
Pokud se začtete do knihy Panoptikum české, tak pochopíte, že vztah s Václavem Havlem, pro ni znamenal strašně moc. Chtěla se z něj vypsat, a když tak učinila, obešla skoro všechny své přátele, aby se poradila, zda knihu vydat či ne. Nakonec jí vydala a rozpoutala velkou mediální diskusi.
Měla knihu vydat? Nepřekročila určitou mez?
Dnes si myslím, že měla právo knihu vydat. Ve své naivitě však neodhadla sílu médií a hlavně to, co ten tlak udělá s ní. V Panoptiku českém se z toho vypisuje, detailně popisuje praktiky médií i svůj psychický kolaps.
Tímto článkem se možná trochu opožděně Ireně Obermannové omlouvám. Nemyslím si jako jiní, že je zlatokopka, ale prostě nedokázala Tajnou knihu nevydat. Rovněž neodhadla tlak médií a případný dopad knihy na exprezidenta Havla, jeho okolí i na ní samotnou.
Díky Panoptiku českému už Irenu Obermannovou nesoudím, jen chápu její rozhodnutí Tajnou knihu vydat. Stejně jako je to i s jinými věcmi v životě, důsledky svého jednání Obermannová pocítila brzy.
A právě o tom Panoptikum české je. Panoptikum je sondou mediálního vlivu a překrucování, kterému jsme bohužel vystaveni všichni.
Přeji Ireně Obermannové inspiraci na další tvorbu a více moudrosti v rozhodování, aby už nikdy nemusela procházet tím mediálním soudním peklem, kterým si prošla a které si i trochu zavinila sama.
