Po pár letech jsem se vrátila do školství. Je zaří a všichni jsou ve stresu. Učitelé, vychovatelé i rodiče, prostě všichni. Zazvoní a kolegyně mi po poslední vyučovácí hodině přivede děti a začíná smršť.
Bleskově udělat docházku, vybrat zápisní lístky a zvedat telefony. Pepíček jde domů s maminkou, Mařenka s tatínkem. Rychle musím zapsat čas odchodu dítěte, s kým odešlo a ještě ve spěchu zkontrolovat zápisní lístek, zda zrovna s touhle tetou mohu dítě pustit domů.
Narychlo vyhlásím pokračování výtvarné soutěže, vydávám papíry, hračky, pouštím děti na záchod a telefonuji s rodiči přes školní telefon a pouštím děti domů. Prostě se nezastavím a zapisuji a přepočítám děti, zda mi nikdo nechybí.
Některé děti chodí samy, tak ještě zapsat ty, aby mi neutekly a poslat je po obědě do šatny. Mezitím zachytit, zda se kluci vrátili ze záchoda a ve spěchu se napiji.Posléze čelím desítkám dotazů, paní učitelko tohle, támhle a tamto.
Děti jsou skvělé. Hrají si, malují, ale je jich kolem 28, tak vyzvánění telefonu není vůbec slyšet.
Pouštím další dítko domů a vypadá to na deset minut klidu a čtení pohádky. Jenže pohádka moc dlouho nebude, protože děti musím poslat na záchod, seřadit je, spočítat a dojít s nimi na oběd.
Po cestě vydrží v klidu jen pár sekund, štěbetají a místo ve dvojici je z nich za chvíli chumel.
Zastavím, děti se opět seřadí a jdeme do jídelny. Tam začíná ten pravý šrumec. Děti si vezmou obědy a usadí ke stolu. Místo jídla by se nejradši bavily, a tak začínám výchovně působit.
" Snažíme se sníst všichni polévku i druhé jídlo nebo budete mít odpoledne hlad."Většina dětí po mém nabadání poslechne, dvě děti polévku odnášejí, prostě ji jíst nebudou a jedno dítě nesní skoro nic. Už třetí den. Pokouším ho přesvědčit, ale ukáže se, že Honzík nejí ani doma.
Musím promluvit s rodiči v pondělí na třídní schůzce, bleskne mi hlavou.
Děti postupně dojídají, přidávají si, čepují pítí a neustále vykládají. Pokouším se udržet větší klid, najedené děti si jdou načipovat výběr oběda na další den.
Do dvojic, zpátky do družiny a děti se rozprchnou po třídě ke svým hrám.
A začíná masakr telefenů znovu. Chci Filípka, Lucii, Tomáše. Dědeček, babička, chůva.
Nestíhám se ani napít a zapisuji odchody, loučím se s dětmi a dle zápisních lístků kontroluji, zda si dítě vyzvedává jen oprávněná osoba.
Vydávám opět papíry, pouštím děti na záchod a na nějakou systematickou práci s dětmi není vůbec čas.
Důvod je jednoduchý. Rodiče si mohou po vyučování své děti vyzvednout kdykoli.
Takže se nevěnuji dětem a jen organizuji, zapisuji a pouštím děti.
Vypadá to na deset minut klidu, jen vzdáleně. Před námi je hodina venku, kdy děti rodičům nevydávám.
Někteří to nerespektují a zvoní a zvoní. Pokud to zvednu, tak zdržím kolegyni s dětmi a do parku se dostaneme pozdě.
Děti si pak jen půl hodiný pohrají a musíme zpět, protože v 15.10.hod už budou rodiče jen zvonit a takhle je to až do čtyř.
Jenže před čtvrtou už zbylé děti ženu do koncové družiny, kde už zas mohou rodiče zvonit.
Od října jsou od 16.hod ve škole zdarma kroužky a já vedu svůj ve čtvrtek, tak už musí organizace klapat teď. Mezitím telefonáty s rodiči, krizová řešení, když přestane zvonit zvonek a do toho se snažím povídat s dětmi o prázdninách a na co se těší.
Kolegyně jsou prima, děti jsou prima, akorát já i děti jsme rukojmí telefonu.
Stres, přesuny, žádný klid na relaxaci dětí a systematičtejší práci v družině.
Je mi těch dětí moc líto, já ten nápor nějak zvládnu.
V pondělí jsou třídní schůzky, tak se pokusím rodičům vysvětlit, kdy je nejlepší si děti vyzvedávat.
Snad to trochu pochopí, pokud ne, já i děti budeme celý školní rok jako rukojmí telefonu.
