Nemám úplně naklizeno, lednice mi ve švech také nepraská a na vánoce si přeji jediné.
Pohodu a klid.
Před pár lety jsem četla nějaké psychologické moudro, že svátky odrážejí rodinné vztahy, které žijeme celý rok. Máme proto upustit od snahy mít na vánoce vše dokonalé a nevyžadovat ani dokonalé vztahy. Něco asi na tom bude. Včera jsem si začala lámat hlavu, co všechno patří do vánočního bramborového salátu a najednou jsem zjistila, že já tam žádnou kořenovou zeleninu mít nemusím, až na mrkev. Tradice je tradice, a tak jsem nelenila a vyhledala jsem si, co opravdu do bramborového salátu patří. Tedy podle odborníků. Dle následné diskuze pod článkem se však ukázalo, že každý z nás má o svém salátu představy vlastní. Někdo s hráškem, někdo bez a někdo i se šunkou či sálámem. Pan šéfkuchař Punčochář by asi trpěl. A tak mne napadlo, že ikdyž jsem věřící, tak bychom měli přestat vnucovat jeden druhému, jak ty vánoční svátky oslavit. Zda musíme šůrovat z posledních sil, kupovat věci, které si nemůžeme dovolit nebo se přecpávat jako symbol vánoční pohody. Myslím, že si vánoce můžeme všichni oslavit po svém tak, jak nám to vyhovuje. A pokud se někdo chce ušvat, má na to stejné právo jako ten, kdo klidně ten prach neutře. Stejně jde však myslím o pohodu, naději a setkávání s našimi blízkými. A tu pohodu a naději ve vše dobré, bych na vánoce přála nám všem.
