Myslela jsem si, že to vzdám. Nač se znovu pokoušet o něco, co se nepovedlo. Jenže pak mi to došlo. Nelze se vzdát něčeho, co tolik milujete. Nelze se vzdát naděje.
Miluju filmy a často se nostalgicky dívám v televizi na ty české. Ano, i ty ze socialismu. Patří do mého dětství a dospívání, kdy všechno bylo bez problémů a starostí. Vím, že ve společnosti to tak nebylo, ale filtrem dítěte si pamatujete jen to hezké. Chcete si pamatovat jen to hezké.
Říkala jsem si, že volit nepůjdu, protože mne hodně věcí štve. Ten mamom, za kterým se pořád honíme. Rozdělená společnost a nadřazenost bohatých lidí. Ne všech, ale určitě některých.
Politik platí za byt v centru Prahy 1500 Kč a handicapovaná žena s dítětem a novorozencem platí za pokoj přes 8000,- Kč na ubytovně, kde jí majitel pro špatné placení nakonec vykopne.
Sakra, kde to žijeme? Copak Land Rover v garáži a pár milionů v nemovitostech znamená, že ten člověk je lepší než ten, co pracuje za babku v domově důchodců?
Nikdy nepůjdu volit komunisty, ale mám pocit, že jako společnost ztrácíme ty pravé hodnoty.
Rasistický Ortel zase bude v nominaci ve Slavíku a každému to bude jedno.
Hlavní je úspěch, publicita, sláva a s nikým si to nerozházet, že. Fanoušci přece rozhodují!
Voliči také rozhodují !
V čem se tenhle zbabělý "demokratický" přístup liší od toho totalitního?
V ničem!!! Prospěchářství zvítězilo.
Nakonec jsem se rozhodla, že volit půjdu. Je to i můj život a moje země a já nejsem srab.
Nikoho dokonalého na kandidátce jsem nenanašla, ale mám v sobě naději, že může být líp.
Myslím, že nám není demokracie a svoboda ukradená. A ne každý by jí vymeňil zase za máslo za 5 korun.
Já rozhodně ne..
