Nejhezčí dny mého dětství aneb krávy..

Pročítám řádky svého deníku, který jsem psala před více než dvaceti lety a musím se v duchu smát. Přesně si vybavuji každou příhodu, kterou jsem každý prázdninový den zaznamenala na těch pár řádek.

Byly to také myslím poslední prázdniny, které jsem částečně strávila i se svými rodiči předtím než se rozvedli.

Od mé třetí třídy základní školy na mě všichni na chalupě v Krkonoších pokřikovali „ ty Pražáku“.

Já jsem se tak nikdy necítila a přestěhování do Prahy jsem nesla docela těžce. Zato Krkonoše a naše chalupa pro mě znamenali všechny prázdniny, volnost a spoustu dobrodružství.

Naše chalupa se nacházela v horní části obce Čermná, kde kromě šesti či sedmi starousedlíků nebyl vůbec nikdo.

Většinou mi to vůbec nevadilo, protože se sousedovic Láďou se blblo skvěle. Nebo s bratránkem, kterého jsem k nějaké lumpárně musela vždy přemluvit já.

Vzpomínám na ráno, kdy pod okny roubenky bučely krávy a vydávaly se na pastvu. Stačilo mi pár minut a už jsem byla venku, samozřejmě oknem a s prutem v ruce jsem na konci stáda vykřikovala:

„Jedů, jedů.“

Krávy mě prostě fascinovaly od nejútlejšího dětství a v kravíně i na pastvinách jsme trávili hodně času. Stejně jako ve stohu slámy, u rybníka nebo na nekonečných výletech na kole.

Některé prázdniny nás hlídala babička a to znamenalo spoustu dobrého jídla a neustálá jízda na kole do dolní části vesnice na nákup.

Každý nákup se samozřejmě vždycky protáhl, protože po cestě bylo vždy mnoho lákadel a všechno jsme museli prozkoumat.

Když jsme si koupili lékořicové tyčinky, neboli pendreky, tak už nám ke štěstí nic nechybělo.

Jediný obchod se smíšeným zbožím nabízel různé poklady a občas jsme přemluvili babičku, aby nám něco také koupila.

Nakonec jsem si zvykla i v Praze.

Na tělocviku jsem místo s děvčaty cvičila s klukama hlavně proto, abych mohla hrát fotbal.

Fotbal, další moje velká láska.

Respekt jsem si u kluků vytvořila docela rychle, protože s míčem mi to vážně šlo. Bylo to myslím v páté třídě, kdy jsme hráli utkání mezi třídou B a A.

Nakonec jsem tuším vyhráli 1:0 a rozhodující gól jsem dala já.

Byla jsem nadšená a kluci mě pochvalně poplácávali po zádech. Vychutnávala jsem si náš úspěch, i když po faulu jednoho kluka mě ještě trochu bolelo břicho.

Tak takhle nějak vypadalo moje dětství.

Hodně pěkných zážitků, na které ráda s úsměvem vzpomínám.