Nešťastná událost tohoto týdne zasáhla každého z nás. Nedovedu se úplně vcítit do toho zoufalství, beznaděje a smutku, kterým si procházejí rodiče toho mládence ze Žďáru.Musí to být něco příšerného.
Viník je už znám, ale kdo je doopravdy na vině v celém tom neštěstí, jde zjistit velice těžce. Veřejnost má na chvíli jasno a nejraději by všechny duševně choré zavřela na psychiatrii na celý život. Pojďme se však podívat na problém duševně nemocných. I když nejsem psychiatr, tak ze statistik vyplývá, že s nějakou duševní poruchou se zhruba léčí každý sedmý Čech. A duševní nemoc ročně zlomí zhruba 600 000 z nás. A duševní poruchy nejsou jenom ty těžší, jako je schizofrenie, ale i ty lehčí jako je úzkostná porucha, deprese apod. Tedy, úplně jednoduché a jednoznačné to není, ale úzkostí, kterou díky zvyšujícímu stresu stále více trpíme, nejvíc "ohrožujeme" sami sebe a jen člověk, který trpí velkou úzkostí s náhlými panickými ataky, by vám mohl vyprávět jaké peklo prožívá, když dostane záchvat. Takový člověk není pro druhé nebezpečný a trpí hlavně on sám. Deprese, alkoholismus, to jsou další duševní onemocnění, která obtěžují hlavně nemocného. Cílem každé odborné léčby, ať už ústavní nebo ambulatní, je pomoci nemocnému buď úplně se uzdravit, či alespoň dostat nemoc do stabilizovaného stavu tak, aby daný člověk mohl plnohodnotně žít. Předpokladem každé léčby, je ohromná snaha a vůle se uzdravit. Každý vyléčený alkoholik by vám mohl vyprávět, jaký zápas se svou duší musel zdolat, než se uzdravil, aby mohl být vyléčený celoživotní abstinent. Pokud vím, tak závislost, je jedna z duševních nemocí, na kterou nejsou žádné léky. Člověk prochází přerodem celé své osobnosti, aby v sobě našel sílu žít bez berličky závislosti. V životě jsem potkala pár lidí, kteří na tom byli hodně bídně. Psychiatrické léčebny dodnes budí obavy a říkáme jim blázince. Potkáte tam však hodně " normálních " lidí, kteří v životě prošli nějakou krizí a nezvládli jí. Pak sáhli po drogách, alkoholu, upadli do hluboké deprese, pokusili se o sebevraždu apod. Pár zlomených duší už jsem v "blázinci" navštívila. Ani pro mne to nebylo nic jednoduché. Velký park a budovy v bohnickém areálu ve mne vyvolávali pocit, že tady mi tak ta půlhodina navštívit někoho úplně stačí. Vždycky mne napadne, proč u nás nejsou psychiatrická zařízení nějak normálnější a lidštější jako v zahraničí a neříkáme jim pouze léčebny. Pak by se lidé nebáli řešit své problémy a slovo psychiatrie by nebylo stále takové stigma. Párkrát jsem navštívila člověka, jehož duševní onemocnění patří k těm těžším. V době, kdy se necítí fajn, to není úplně jednoduché, vést nějaký dialog. Ale když je v lepší duševní kondici a funguje v normálním životě, tak na něm nic nepoznáte. Ztracené životy nikdo nenavrátí. Ani mladého hrdiny ze Ždáru, ani holčičky, o kterou přišli rodiče za podobných okolností před několika lety. Skutečný viník a náprava, se bude hledat velice těžko. Neměli bychom však všechny nemocné házet do jednoho pytle. Duševně nemocných je hodně a žijí běžně mezi námi. My však nevidíme jaké boje denně zdolávají se svými bolavými dušemi. Alkoholismem, úzkostí nebo třeba depresí..
