Pořád to posloucháme dokola. Ježíš zemřel i za tvoje hříchy, může ti nabídnout neskonalou lásku, odpuštění a Boží milost.
Vážně? Já chci přece zdraví, úspěch, skvělé vztahy, mít se dobře, to přece není špatné ne?
Ne není. My sami jsme strůjci našich vlastních životů, i když jen do určité míry.
Hledáme, padáme a zase vstáváme. Žijeme v prazvláštní době, kdy snadněji dáme post na Internet než dokážeme druhému něco říct osobně, protože to by mohlo sakra bolet.
Nedávno jsem o tom s někým mluvila, jak nás covidová doba zase odnaučila spolu mluvit, i když to všichni potřebujeme.
Dneska jsem moc ráda, že mi není dvacet. Nevím, zda se tahle generace dokáže ještě normálně nějak seznamovat nebo spolu mluvit. Možná ne. Všichni jedou statusy a posty a zase statusy a posty.
Věřím tolik let v Boha a nikdy jsem ho pořádně nepotřebovala. Proč taky, když se daří, tak je křesťanství taková super cesta. Žádná bolest, jen modlitby typu Pane prosím zařiď mi, to či ono.
Dnes už se takhle nemodlím. Modlím se za moudrost, abych žila podle Boží vůle a neubližovala zbytečně sobě ani jiným.
Boha člověk pozná až na kolenou, tehdy je přes svojí bolest natolik na dně, že zapomíná na sebe a Boha opravdu hledá.
Párkrát v životě jsem měla taková prozření. Cítila jsem takovou bolest, že jsem myslela, že ji nepřežiju.
A prosila jsem o sílu tu velkou bolest přežít. Přežila jsem a naučila jsem se trochu, co je to pokora.
Pochopila jsem, že ne všechno musí být v životě hned a ne vše, co si přeju musí být ta nejlepší cesta pro mě.
Nechci být nějaký skeptik ani se pasovat do role světce, k tomu mám vážně daleko.
Jedno vím jistě, pořád se učím, a i když se snažím před bolestí a zklamáním utéct, tak vím, že neuteču.
A zase jsem na kolenou a prosím:" Pane, ne má vůle, ale tvoje vůle se staň. Amen."
