Za pár týdnů z tohoto města odletí letadla, která navždy změní pohled Američanů na svoji bezpečnost. Dvojčata v New Yorku už nebudou stát a Amerika dostane ránu, ze které se ještě dlouho bude vzpamatovávat. Zemře velké množství nevinných lidí.
Zatím je ještě teplý srpen a já se rozhoduji, že se vydám na koncert Madonny, který je úplně vyprodaný.
Sice nejsem její velký fanoušek, ale vidět Madonnu v její rodné zemi, bude pro mne, zpěvačku a skladatelku jistě pěkný zážitek.
Madonna je pro Američany fenomén, který dokáže Evropan je stěží pochopit. Symbol revolty, vzpoury a toho, kam to umělec a člověk může dotáhnout a realizovat si tak svůj americký sen.
Bostonské metro praská ve švech a davy lidí proudí na koncert svého idolu. Zhruba 300 metrů od hlavního centra, místa koncertu, začíná ta hlavní překupní zóna.
Různí dealeři, většinou černoši, mávají volnými vstupenkami za nepředstavitelné pálky.
S jedním se pouštím do řeči. Vysvětluje mi, jak to chodí, a nákup lístků od těchto mužů mi rozhodně nedoporučuje.
Procházím se tedy kolem haly a hledám někoho solidnějšího. Fanoušci se mezitím hrnou do haly. Už podle oblečení je vidět, že jsem ve Státech. Dvojice slečen je zavěšená na nedalekém sloupu, na krku transparent, koupíme lístky a zuřivě vykřikují " Milujem Madonnu."
Blíží se začátek koncertu a já jsem pořád bez lístku. Nic se nedá dělat, říkám si v duchu, tak to přežiješ, i když jsem očividně zklamaná.
Pouštím se do rozhovoru s bělochem kolem čtyřicítky, který čeká na své přátele a má jeden lístek navíc. Cena se mi moc nezdá, ale stejně odcházím k nedalekému bankomatu navýšit svou hotovost.
Nakonec souhlasím s nabídkou, a třímám v ruce vysněnou vstupenku za 140 dolarů. No nic, říkám si, do Ameriky na koncert Madonny už asi nikdy nepojedu, tak ať to stojí, co to stojí.
V hale to pěkně žije. Bude už začátek a ve tmě lze vidět stovky svítících tyčinek, které má snad každý návštěvník.
Snažím se posadit na své místo, ale nemá to smysl. Madonna se objeví na podiu a hala se změní ve řvoucí dav.
Přede mnou stojí dvě mladé slečny, které žádám, aby se posadily, protože přes ně nevidím. Očividně se jim nechce.
Všichni jsou ve velkém transu a za malou postavou Madonny běží projekce. Madonna zpívá na poloviční playback a já začínám být zklamaná.
Při jejím zpěvu s kytarou přemýšlím, proč zrovna tahle zpěvačka je takový fenomén.
Jsou desítky jiných, které zazpívají líp. Koncert je šíleně přezvučený a moje citlivé uši dostávají na frak.
Odcházím na toaletu a pokouším se udělat z toaletního papíru menší špunty do uší, aby ta hlasitost by snesitelná.
Stejně jako ostatní postupně propadám nadšení a fotografuji. Už se trochu dostávám do varu a začínám si koncert užívat.
Blíží se konec a publikum si žádá další přídavky. Už ani nevím, kolik jich bylo. Odcházím očividně spokojená a ostatní také.
Metro opět praská ve švech.
Nevím, ale větší radost než z koncertu, jsem asi měla z toho těžce získaného lístku..
