Koupila jsem bezdomovci jídlo, dělá to ze mne lepšího člověka?

Možná to taky znáte. Narážíme na ně prakticky denně. Lidé bez domovů, střechy nad hlavou, často špinaví, hladoví, nemocní. Někdy i závislí na alkoholu, drogách apod.

Budu prodávat auto, a tak si zvykám na hromadnou dopravu a dlouhé procházky. Procházky jsou skvělé, ale narazíte na nich na něco, co tak skvělé není.

Nejprve mne oslovila žena tak kolem čtyřiceti, upravená, čistá, nalíčená. A už do mne hustí historku o vlaku do Budějovic, a zda jí nemohu dát peníze. Mávám, že ne. Jsem totiž v centru Prahy, v místě, kde se to žebrajícími lidmi jenom hemží.

Vycházím z obchodu a z dálky vidím „potencionální cestovatelku“. Je mi jasné, že má svůj rajon zmáknutý dobře. Jen mne tak napadá, kolik lidí se slituje nebo kolik lidí naletí.

O pět set metrů dál je situace jiná. Bezdomovec leží ve vylitém pivu, střepy z lahve všude kolem. Hlavu má skloněnou v polovině chodníku, takže kolemjdoucí mají co dělat, aby mu na ní nešlápli.

Za chvíli se objevují „kámoši“. Normálně oblečení mladíci. Řvou na toho prosebníka, že je debil. Aha napadá mne, leží v těch střepech, asi mají o něj strach. Mýlím se velice. Řvou na něj, že za tu lahev mohli být tři koruny.

Celé opoledne chodím, a tak si sednu do jednoho fastfoodu. Dám si kávu a chvíli si čtu. Za půl hodiny se chystám k odchodu, když do restaurace vejde muž s kapucí na hlavě. Hned mi dojde, že nechce, aby na něj bylo vidět.

Nežebrá, neloudí, jen požádá, zda může dostat tác s drobky jídla, který se chystají lidé od sousedního stolu odnést.

Když odejdou, pustí se do jídla. Množství je asi tak do dlaně. Odcházím na toaletu a pak udělám otočku po místnosti. Muž vypadá špinavě, jako když bydlí na ulici. Přemýšlím.

Dám mu peníze.

Ne, odpovídám si vzápětí.

Tobě taky nikdo zadarmo nic nedá. A třeba si koupí alkohol.

Jdu domu a kašlu na to. Není to můj problém.

Stejně mi to nedá. A tak se rozhodnu.

Koupím mu jídlo. Koupím mu sendvič s kuřetem a docházím k místu, kde sedí.

Působí hodně sklesle a poníženě. Před sebou prázdný tác od drobků.

Zeptám se ho, jestli chce ten sendvič.

Odpovídá, že ano a děkuje.

Položím sendvič na tác a odcházím.

Vím, lepšího člověka to ze mne nedělá a třeba jsem naivní.

Je mi to jedno. Jsem ráda, že jsem trošku pomohla.

P.S.  Když se mne něco dotkne, mám potřebu o tom napsat. Diskutující, kteří mne budou potřebovat urážet či kritizovat, že o tom píšu kvůli nějaké popularitě, tak ať si to prosím protentokrát odpustí.

Děkuji