Stěžujeme si často a hodně a skoro na vše. Partnera, práci, peníze, zdraví apod. Vždycky by mohlo být lépe. I já bych si mohla dnes stěžovat, ale nikam by to nevedlo. Problémy se musí řešit a já se o to snažím,i když se mi někdy zoufale nechce.
Myslím, že se mám dobře, ale párkrát se mi stalo, že jsem měla hlad. Ne takový, že zajdete do lednice či obchodu, ale takový, že nevíte pár dní, co budete jíst, prostě na jídlo nemáte ani floka.
Ten stres je nepředstavitelný a pocit šílený. Jediné, co chcete je jídlo, nic jiného vám prázdný žaludek nemůže naplnit. Nadávala jsem si, jak se mi to mohlo stát, ale byla to velice cenná zkušenost.
Hlad už prostě nikdy mít nechci. Prohlížela jsem si fotky ze Sýrie, kde je válka. Viděla jsem ty oči dětí, které žijí v podmínkách, které by nikdo z nás nechtěl zažít ani na týden.
Vidíte ten smutek a hlad, stopy týrání.
Nechci to hnát do krajnosti, ale mít dostatek je prima. Cítíte se dobře, ten pocit strádání je nepříjemný. Potřeba nasytit se - patří mezi základní biologické potřeby, stejně jako potřeba vzduchu či spánku.
Nerozlišuji lidi na bohaté a chudí lidé, ale vadí mi, když někdo trpí. Nedávno jsem si přečetla rozhovor s jednou miliardářkou o tom, jaký je rozdíl v uvažování bohatých a chudých lidí.
Některé myšlenky byly zajímavé, ale ani jedna by nevyřešila otázku hladu ve válkou zbídačených zemích. Ani jedna by nevyřešila hlad a smutek v těch dětských očí.
Proč?
Bohatý člověk je rád, že je bohatý a snaží se své jmění ještě zvětšit. Pokud chce, může dát peníze na charitu, ale není to jeho hlavním posláním.
Vadím mi hladovění dětí ve válce. Možná, že všichni máme vlastní problémy, ale děti by neměly hladovět nikde na světě.
Zamezit hladovění dětí by mělo být problémem a posláním nás všech..
