Někdy mám pocit, že pán Bůh si se mnou pěkně "zahrává", protože mě zná. Každý, kdo prošel něčím těžkým vím jaké to je. Dlouhodobě nemocní lidé, by vám mohli vyprávět.
Vždycky jsem chtěla hodně, nejlíp od všeho a dělat skoro vše dokonale. Možná proto mi Pán Bůh dal tělo, které je podle něj dokonalé pro něj.
Ve sportu jsem v dětství vždy vynikala, doběhla první i za cenu, že jsem pak pěkně občas zkolabovala.
Tak ráda bych hnala své tělo do nějakých limitů, abych sobě či jiným dokázala, že jsem dobrá.
K ničemu by nebylo, protože jakmile člověk musí druhým či sobě něco dokazovat, tak už je zde něco špatně.
Ale tu bojovnost v sobě mám akorát bojuju na jiné frontě. Na frontě o přežití a běžný život.
Ve filmu jsou tyhle příběhy motivující a posilující, jakmile ale bojujete v realitě, tak u toho akční hudba z Rockyho zrovna nezní.
Toho snu být úplně zdravá se asi nikdy nezbavím. Je to lidská přirozenost.
Nezbývá něco pro ten sen udělat, protože přežívat ve svém věku vážně nechci.
Bůh má se mnou ale asi jiné plány. Učí mě pokoře tam, kde já se tak těžce podřizuji.
Pořád mi ukazuje, že On mě stvořil a ví, co je pro mě nejlepší.
Stále mi ukazuje kudy mám jít.
Asi mi nezbude, než se podřídit Božímu plánu se mnou.
Hlavou proti zdi už jdu strašně dlouho..
