Před dvěma dny jsem seděla u televize jak přilepená a sledovala jsem druhý díl dokumentu o těch hrůzných fingovaných komunistických procesech, trestech smrti, táborech nucených prací apod.
Na jedné straně jsem byla uhranuta optimismem a silou lidství a charakteru, která sálala z těch starých lidí, kteří vzpomínali na své věznění v Ruzyni, Mírově a jinde.
Vzpomínali na všechny ty vymyšlené rozsudky a na to jak nikdo z nich mnohokrát netušil, že dostane doživotní trest.
Všichni z nich vydrželi to týrání a nelidské zacházení komunistickými bachaři, kteří dle slov jednoho bývalého vězně neměli jinou šanci, než z nich nějaké přiznání vymlátit.
Intelektově totiž na tom byli velice špatně a „normálním“ výslechem by z nich nic nedostali.
Sledovat ta čísla na obrazovce bylo neskutečné. Tisíce vězněných lidí, odsouzených, mučených a zabitých.
Všechno pod rouškou manipulace a poslušnosti ke komunistické straně a budování „bezpečnější“ společnosti.
Jakýkoliv nepřítel, který by ohrožoval stranu a stát, musel být zničen. A to i ve vlastních řadách.
Když vidíte autentické záběry v procesu s Miladou Horákovou, tak si říkáte, co donutí jiného člověk, aby se k druhým choval jako demagog, manipulátor či jako tyran.
Strach? Ano, byl to asi strach, lidská necharakternost a slabost, která odsuzovala, týrala, vraždila.
Na druhé straně to byla velká statečnost a odhodlání všech těch lidí, kteří byli neprávem vězněni, a kteří se nedali ani při největším týrání zlomit.
Když v novinách vycházeli rozsudky smrti, tak tisíce lidí podepisovali souhlas s popravou a trestem smrti, aniž by znali nějaká fakta.
Třídního nepřítele bylo třeba odsoudit, takže bylo „ dobré“ podepsat a ještě připojit nějaký ten hospodářský závazek.
Jeden z vězňů se ptal: Co to může být za strach, který donutí jiného člověka podepsat druhému trest smrti?
Je pro to vůbec nějaká omluva?
Doufám, že se v naší zemi nikdy nic už podobného nestane a pod rouškou demagogie a strachu nebudeme trestat, lynčovat či zabíjet.
To bychom se z našich dějin totiž vůbec nepoučili.
