Český slavík jako pozlátko české populární hudby Aneb ne každý zpěvák musí vyprodat Eden..

O Českém slavíkovi jsem letos vůbec nechtěla psát. Nejprve jsem na něj měla jít pracovně a když jsem onemocněla a nakonec to nevyšlo, tak jsem se těšila, že se podívám v televizi.

Pěkně v klidu a bez stresu z toho zda mám něco vhodného na sebe nebo kde na poslední chvíli něco seženu a neutratím peníze za šaty místo rezervy na jídlo.

Nejsem celebrita, ale vím že společenská akce si žádá prostě dodržet nějaký dress code.

Nakonec ani ta televize mi nevyšla. Byla jsem tak v pátek vyčerpaná, že jsem raději zamířila do postele a toho budíka na začátek Slavíků, jsem prostě zaspala.

Když jsem po desáte večer zklamaně zapla televizi, tak mi postupně došlo, že jsem zas o tolik asi nepřišla.

Nějak mě to vůbec nebavilo, ale tentokrát úplně.

Něvím zda je to mnou, ale když si začínají chodit pro ceny i lidé, kteří neumí ani moc zpívat, tak jsem prostě v rozpacích.

V prvních dvou kategoriích zpěvačka a skupina roku, se nic nezměnilo, tak je možné s nadsázkou říci, že o ten průlom večera jsem nepřišla a to byla kategorie zpěvák.

A právě vítězství Václava Noida Bárty bylo to, co potěšilo nejen zpěváky a muzikanty v sále či u televizních obrazovek, ale i ty tisíce lidí, co mu poslalo hlas.

Pokora, lidskost, profesionalita a oddanost hudbě a rodině.

To bylo přesně to co bylo cítit a znát z projevu Václava Bárty.

Je jasné, že první místo je jen jedno a anketa Český slavík je jen takové pozlátko české populární hudby.

Zasvítí jen jednou za rok a v uvozovkách na pár vyvolených.

Nezasvítí na ty muzikanty a zpěváky, co byli v pátek večer na koncertech po celé republice a svou láskou k hudbě a k řemeslu se snažili potěšit své posluchače.

Někdo desítky, jíný stovky a další třeba tisíce.

Nezasvítí ani na ty učitele a muzikanty na všech typech škol, co se věnují malým a mladým muzikantům a mnohdy za směšnou mzdu.

Nezasvítí na ty amatéry a poloprofesionály co objíždějí celý rok různé festivaly a akce a hrají pro radost svojí i lidí za pár korun a někdy i pivo s párkem.

I tohle je všechno hudba a mnohdy velice kvalitní.

Doba se změnila a showbyznys prostě také. S Karlem Gottem odešla nejen určitá tradice a neměnnost, ale možná i důstojnost.

Nahradila ji propagace ve všech směrech. Od červeného koberce až po pódium.

Jako muzikant chápu, že se akce musí propagovat. Dělat to však v přímém přenosu na jevišti skoro neustále a dokonce při zpěvu hned po první sloce jako to udělali O5 a Radeček?

No nevím. To už je myslím za hranou všeho.

Myslím, že hudba se nedělá pro vyprodané stadiony.

Mnoho skvělých zpěváků a muzikantů asi nevyprodá Eden ani si nebude stavět vlastní stadion na Letné.

O tom přece ale hudba není.

Hudba je o emocích, síle okamžiku a potřeba jedné lidské bytosti tohle chvění a nadšení sdílet s dalšími lidmi.

Minulost už nevrátíme a ani ta nebyla bez chybiček a idylická.

Jenže Český slavík je sice anketa o popularitě, ale stále ještě hudební.

Alespoň je míněn jako anketa populární hudby.

V realitě je to sebepropagace v každém ohledu.

Přes moderátorské duo a jejich ne vždy únosné vtípky až po nominované či vítěze, kteří neudrží čistý tón.

A na červeném koberci se často prochází lidé, kteří s hudebním byznysem nemají vůbec nic společného, ale jsou vidět nebo chtějí být viděni.

Možná i proto Český slavík ztrácí na své důstojnosti.

Být vidět a viděn je důležitější než hudba a profesionalita.

Zpěváci a muzikanti prostě ztrácí svou vyjímečnost na úkor instagramových hvězd a hvězdiček toužících po pozornosti a úspěchu.

Jenže český divák musí být u toho a je otázka jak dlouho mu trpělivost ještě vydrží..