Včera jsem si objednala fastfood domů. Pochutnala jsem si, neměla výčitky, že si občas dám něco nezdravého, ale ta tuna obalů ve kterém mi to přivezli mne dost znepokojila.
A nejedná se jenom o fastfood. V dnešní době většina z nás žije hodně na Internetu. Pracovně, soukromě a stále více i na Internetu nakupujeme. Možná už víc, než živě.
Jistě, hodně nás k tomu donutil covid a hodně i naše pohodlnost.
Trochu se nedivím. Někdy je lehčí si vybrat věc online, než se plahočit do obchodu a zjistit, že to, co potřebujeme stejně nemají, nebo to, co jsme si představovali.
Jenže jsme začali naše životní prostředí zatěžovat odpadem ještě víc. Každou blbost, kterou si po netu objednáme nám složitě zabalí.
Velice často mne děsí množství odpadu, který vyprodukuji, protože si něco objednám online. Sice se s tím pak následně dojdu do tříděného odpadu, ale nedělám si iluze, že vše, co třídíme, se do třídění dostane a nějak ekologicky zpracuje.
Také obsah kontejnerů často ukazuje, že někdo plast považuje za papír a je mu jedno, kam co hází.
Všichni utíkáme relaxovat do přírody. Chceme čistý vzduch, vodu, přírodu i moře, ale chováme se nezodpovědně a často jako čuňata.
V dětství jsem vyrůstala o víkendech a prázdninách v Krkonoších. Čas bezstarostnosti, vodění krav na pastvu a hodiny trávené venku, v kravínu nebo lese. Jedinou idylku nedotčené přírody narušovala oficiální velká skládka par kilometrů od vesnice.
Jezdily tam neustále popelářské vozy a plnily už zaplněné několikakilometrové krkonošské údolí tunami netříděného odpadu. Myslím, že tohle dnes nikdo z nás už vůbec neřeší.
Snažíme se rychle a levně nakoupit a jako výkon považujeme, že dojdeme k tomu kontejneru.
Ale v zimě chceme jet na hory, kde je čisto a sníh a v létě k moři, které je průzračně čisté a modré kam až oko dohlédne.
Jenže oceány i moře jsme už hodně zničili, plastové ostrovy, které se táhnou kilometry po hladině jsou toho důkazem a nejen ony.
Naše pohodlí jsme vykoupili zničeným životním prostředím a pořád se tváříme, že se nás to netýká.
Jenže týká, až moc. Jednou bude čistý vzduch ke koupi jenom v plechovce jako suvenýr a trávu uvidíme akorát v muzeu.
Všimli jste si jak si planeta při celosvětovém lokdownu vydechla?
Přestali jsme na chvíli vyrábět další model svetru, který stejně nepotřebujeme nebo se neprodá a firmy ho raději zlikvidují než prodají pod cenou.
Přestali jsme mít pocit, že za pět dní musíme obletět celou zeměkouli a vidět toho, co nejvíc a ani jsme nemohli.
Možná i právě proto, je zas covid tolik na vzestupu. Chceme zas všechno a hned, jsme netrpěliví a v ničem se nechceme omezovat.
Jenže nakonec nás covid zase omezí. Bude se víc umírat, lokdowvnu se zase asi ani u nás nevyhneme, i když bude nejspíš pozdě a ti majetnější opět utečou do zahraničí, někam, kde je to lepší, čisté moře nebo hory.
Jenže mám pocit, že před důsledky našich činů a nezodpovědného zacházení s planetou nikam neutečeme.
Možná ti nejbohatší si koupí ostrov uprostřed oceánu a budou si stále myslet, že za peníze pořídí vše.
Naše lidství se myslím na chvíli probralo, a když nám umírali nejbližší, tak jsem pochopili, že neovlivníme vše, že vše si podmanit prostě nemůžeme.
Nevím, co horšího než světová epidemie musí přijít, aby jsem jako lidé poznali, že bychom se měli chovat pokorněji a ohleduplněji nejen k naší planetě, ale i k sobě navzájem.
Nejsme prostě tvůrci všehomíra a každý z nás je na na zemi jen na určitý čas..
