Když jsem si ho před rokem a půl pořizovala, tak mi bylo hodně těžko. Byla to jen maličká dvouměsíční kulička, která se všeho bála. Takové malé psí miminko. Spalo to se mnou v posteli, všechno bylo pro něj nové a neustále to kníkalo, když jsem se někam vzdálila.
Kulička mi bohužel vyrostla. Bady je pořád Bady, ale někdy bych ho nejradši přetrhla. Za rok a půl mi zničil brýle za několik tisíc a to dvakrát, překousal nespočet šňůr a telefonních kabelů. Na některých tričkách mám díry nebo kousance, ponožky už ani nepočítám. Pořád mi žere šunku ke snídani, v noci mě budí, protože to zkouší, zda by se nedostal do mé postele. A to tedy ne! Stačí mi jeho hyperaktivita přes den, ložnice je jen moje.
Je pravda, že už se známe dokonale. Po hlasu pozná, že je v průseru jako před chvílí, když mi rozkousal nové pouzdro na mobil.
Když jsem smutná, tak skáče po gauči a snaží se mě rozveselit. Pokud marodím, tak trpí se mnou, skoro nežere a starostlivě mě oblizuje, abych už vstávala.
Miluje mléko, takže takticky každé ráno vylévá vodu z misky, aby mléko dostal.
Už asi nikdy nebudu mít krásně uklizeno, protože uklizený byt je pro Badíčka pěkná nuda.
Ale ta radost, když přijdu. Skáče jak na trampolíně a hlasitě štěká. A neustále by se mazlil.
V čerstvě napadlém sněhu nadšeně ťapká a testuje jeho kvalitu.
Je bohužel hyperaktivní a přes den, si skoro nesedne, jen pokud ujde aspoň 4 kilometry.
Mám s ním hodně práce, ale strašně ho miluju, protože se tak krásně a roztomile dívá.
Bady je prostě ten nejlepší přítel..
P.S.
A tu novou zelenou krávu na hraní, už zase skoro sežral!
